Příběh třetí

6. dubna 2017 v 12:07 | trideci |  Příběhy
Kocovina

Do pokoje se škvírou mezi závěsy prodral proužek světla. Přistál mi na obličeji a polechtal na nose. To mě trošku probralo. Fuj, to jsou ale hnusný závěsy. Tak moment. Tohle nejsou moje závěsy. Kde to ksakru jsem.

Začínám se probírat. Hlava mě třeští a v hubě mám jako v polepšovně. Budu blejt nebudu blejt, to je oč tu běží. Radši žádný rychlý pohyby. Chce se mi chcát. Kde je tady hajzl. Pomalu se zvedám z postele. Rozhlížím se po pokoji. Zažloutlý závěsy sahající až na zem k odporně zapáchajícímu hnědočervenýmu koberci. Vedle postele jeden noční stolek s rozbitou lampičkou. Na stolku rozbalený kondomy. Kurva. Postel rozházená, na polštáři vedle mě otisk make-upu. Na druhý straně vedle postele dámská kabelka a punčochy. Jsem nahej. Doprdele, kde mám oblek. Včera jsem určitě odcházel v obleku. Bylo to včera?

Z pokoje vedou dvoje dveře. Jedny budou na chodbu druhý do koupelny. V pokoji je tma, jenom ten debilní proužek světla co mě probudil do týhle šílený reality. Rozhrnu závěsy. Podle kolejí a továrních hal to nevypadá na zrovna žádanou lokalitu. Ani ten hotel neni žádnej Hilton. Cejtim ze sebe ženskej parfém. Asi fakt hodim. Zkoušim první dveře. Aha chodba. To by se asi uklízečka divila, potkat mě takhle.

Druhý dveře teda musej bejt ta koupelna. Místo kliky je na dveřích koule. Na hovno. Asi na potřetí se mi podaří otevřít. KURVA DOPRDELE! Tak už asi vim, komu patří ta kabelka a punčochy. Jenomže tahle, ta už je potřebovat nebude. Poblil jsem se.

--------------------------------------------

Pátek večer, mohl bych si vyrazit někam zašpásovat. Trošku vyhodit z kopejtka. Kurva, jak to mluvim, nejsem žádnej vesnickej buran z americkýho zapadákova. Proště zakalit a vojet nějaký kočky. Tak, lepší. Volám Karlosovi, ten je klasicky v posilovně a nebere to. Hlava vymazaná steroidová. Zkoušim Pepana, ten nikdy nezklame. Že prej musí se starou bejt doma. Slíbil jí to za ten poslední průser. Tak jsem zase sám. Jako vlk vyřazenej ze smečky. Ale já si nějakou srnečku ulovim.

Přivezli mi z čistírny můj novej oblek od Bosse. Stál trochu přes rozpočet, ale holky na něj letěj. Ještě když přijedu až před bar károu a chvilku se u toho svýho bávíčka poukážu, jakože třeba telefonuju. Důležitej business, znáš to. Vejdu do baru a objednávam si rovnou dvojitou vodku s redbullem. Servírka dostává tučný dýžko. Opřu se loktama o bar a obhlížim terén. Tyhle zlatokopky miluju. Jsou to takový husičky jednoduchý. Když jim naslibuješ kabelky od Korse, hned ti nastavěj. Ale to víš, že půjdeme nakupovat. Do Pařížský, kam jinam. A už mi ho hulí pod stolem. A to jsem jí ještě ani nemusel koupit drink.

Ale na tohle dneska nemám náladu. Dal bych si nějakou výzvu. Nějakou pěknou, chytrou kočičku, která mi nedá jen tak. Abych se musel trochu snažit. Do Baru dorazim kousek před půlnocí. Zábava se slušně rozjíždí. Objednávám si dvojitou vodku a barmanka dostává pěkný dýžko. U stolu sedí skupinka holek, slepice. Všechny jsou připravený, zmalovaný, v šatičkách, kozičky vystrčený. Jen jedna ne. Sedí v rohu, vlasy stažený, sukně ke kolenům, výstřih nula a tváří se dost nasraně. Žádná ošklivka, jenom si na ní hraje. Počkám si, až se oddělí od stáda. Nemám kam spěchat. Tohle mě baví.

--------------------------------------------

Tak teď jsem regulérně v hajzlu. Volám Karlosovi, dement, zase to nebere. Jednou ho tou jeho činkou vezmu po palici, aby se probral. Pepane, ty vole, dělej, zvedni to. KURVA, KURVA, KURVA.
Někdo klepe na dveře. Táhni do hajzlu, žádnej úklid. Jsem měl málem infarkt, bába jedna.
Koukám do vany a mám co dělat, abych se zase nepoblil. Ta holka je dočista tuhá. Na zemi se váli zbytek jejího oblečení, boty, flaška vodky a nějaký pilule. Tohle neni dobrý. Je úplně modrofialová. Nechci na ní šahat. Ale co když třeba jenom omdlela. Hovno, tahle je dočista tuhá. Nevidim krev, to je dobrý znamení. Co když to byla nehoda?! Na čele má modřinu, spš na spánku. Modročernej flek, jako pavučina. Sahám na ní. Je úplně ledová. Voda ve vaně taky. Něco v ní plave. Rtěnka? Ale namalovaná neni. K čemu by sakra potřebovala...rozhlížim se po koupelně a najednou to vidim. Zrcadlo. Je tam vzkaz.. VRAH!..mým písmem?!


--------------------------------------------

Ani ne za čtvrt hodiny šly pipinky tancovat, ale Tajemná zůstala sedět. Moje příležitost. Blížim se k ní. Její pohled a nápis na čele "vodpal kokote" značně sílí. Sednu si vedle ní na volnou židli a napiju se z drinku. Neříkám nic. Chvíli na mě civí. Co chceš? Nic. Jen si tady tak sedět. Vedle pěkný nasraný holky, co by nejradši byla doma v posteli v pyžamu a brečela, ale kámošky jí vytáhly na party. Bingo. Podívá se na mě a pošle mě do hajzlu. Tak mi snad aspoň koupíš drink, ne? Zásah.

Kámošky se vracej z parketu, celý uchechtaný, rozskotačený. Úplně mě serou. Nepůjdem ven, ptám se Tajemný. Souhlasí. Venku mám auto, ale řídit nechci. Na tuhle to stejně nezabírá. Jdem se projít. Tak co ti proved, ptám se jí. Vychrápal se s jinou, vykašlal se na tebe? Hodí po mě ten nejsmutnější a zároveň nejvíc sexy pohled. Vohnul bych jí hned, teď a tady. Takže je nasraná kvůli chlapovi. Chlapi jsou svině, pronášim nahlas a nečekám na odpověď.

Tak co je ten tvůj zač, ptám se a zkoušim netlačit na pilu. Je to magor, hovado, sráč, dozvídám se. Šuká každou na potkání, ale vždycky přileze s prosíkem. Proč ho teda bereš zpátky? Protože jsem kráva. Ale pěkná kráva, říkám si.
Jednou jí sledoval a udělal jí scénu. Protože šla na oběd s kamarádem. Přes den. Fakt asi magor.

--------------------------------------------

Jak tak čumim do toho zrcadla, kromě nápisu VRAH, kterýho si nejde nevšimnout, zírám na svojí čelist. Tohle není dobrý. V tu chvíli to začíná přícházet k sobě a cejtim pekelnou bolest. Někdo mi musel dát do držky. A já si nic nepamatuju. Tajemná leží ve vaně, dočista tuhá. Já jsem nahej, moje hadry nikde.Viděla mě uklízečka a k tomu ten nápis na zrcadle. Z toho se nevykroutim. To bude minimálně dvacet let natvrdo. Já nechci bejt šukanej od spolubydlícího na palandě. Kurva!

Snažim se vzpomenout, co se stalo. Volám znovu Karlosovi i Pepanovi. Sobota ráno, vy kokoti, co kurva děláte, že mi to neberete?! Kdyby šli se mnou, nic by se nestalo. Mám zavolat poldy? Vždyť mě rovnou zavřou, nikdo se mě na nic ptát nebude. Právníka, potřebuju právníka. Jenomže to hovado Karlos mi to nebere. Stejně nechápu, jak ta jeho vymaštěná hlava plná železa dokáže ještě fungovat u soudu. Doprdele!

Přemejšlim. Snažim se vzpomenout. Je mi blbě, zima, začínám mít hlad, ale zároveň je mi furt na blití. Posranej večer. Posraná Tajemná. Co se kurva stalo. Naposledy jsme šli kolem vody. Bavili se. O čem jsme se to bavili? O jejím starým, Magorovi. Projelo kolem nás auto, dost rychle. Černý skla, bez značky. Snažil jsem se na ní netlačit. Povešila se na mě, začala mě líbat. Chvíli něžně, chvíli vášnivě. Znovu projelo to auto, tentokrát pomaleji. Líbali jsme se, byla divoká, naštvaná, plná energie.
Domu si je nikdy neberu. Půjdeme do hotelu, říkám jí. Souhlasila, ale hotel vyberu já.
Auto projelo potřetí. Tentokrát zastavilo. Vystoupil z něj dvoumetrovej plešoun a hnal se přímo k nám. Magor. Tajmená křičí. Dostávám ránu. Tma.

Teď si na víc nevzpomenu. Potřeboval bych vypadnout, ale nemám nic na sebe. Volá Pepan. Okamžitě přijeď, vem mi nějaký hadry a boty. Kde jsem? Někde u nádraží v průmyslový části města. Hejbni sebou.
Přijíždí Pepan. Má hadry i boty a balení Valetolu. Polykám hned tři prášky najednou. Kurva, co se tady stalo? Já nevim Pepane. Co mám dělat. Za chvíli přijede Karlos,volal jsem mu. Musíme jí uklidit.
Ale co když jsem jí nezabil? Co když to byla nehoda? Jasně, to si nechte s Karlosem pro policajty, kontruje Pepan.
Já nechci sedět, kurva!
Přichází Karlos, celej zpocenej, smrdí jak stádo koní. Co to žereš proboha? Byl jsem v posilce, co se děje a jak ses dostal do týhle díry? To já nevim Karlosi, to já doprdele kurva nevim.

Prášky začínaj zabírat, trochu jsem se uklidnil, už se mi ani nechce blejt. Zato čelist bolí víc a víc.
Máme dvě možnosti. Zavolat policajty. Počkat až přijedou, ohledaj to tady, nasaděj mi klepeta a vezmou mě do vazby, jako nějaký vraha. Budou mě hodiny vyslýchat, dokud se nepřiznám. Ale já prostě nevim.
Nebo. Zabalíme jí do toho hnusnýho závěsu, uklidíme to tady, otřeme všechny možný otisky a zmizíme. Bez těla neni zločin.

Snažíme se jí vyndat z vany, ale je celá ztuhlá. Važí maximálně padesát kilo, ale tohle nepůjde. Snažim se na ní pouštět hrokou vodu, třeba povolí. Jako zmrzlý maso. Fuj, to je hnus. Byla tak pěkná. A já ani nevim, jestli jsem jí fakt vojel nebo ne. Jak jí vyneseme? Na chodbě je báby vozík na úklid. Dole je místo na použitý prostěradla. Bába luxuje v pokoji na druhym konci chodby. Bereme vozík a snažíme se nacpat Tajemnou mezi použitý ložní prádlo. Chudák holka. Asi jsme jí něco zlomili, ale jinak bysme jí tam nenacpali.
Sjíždíme výtahem do suterénu. Pepan má vzahu zaparkovanýho jeepa. Přehodíme celej pytel i s Tajemnou a jejíma věcma do kufru. V pokoji jsme všechno uklidili. Zrcadlo, postel, otřel jsem otisky kde to šlo. Teď už se jenom modlit, aby si mě bába uklízečka nepamatovala. Otevřel jsem dveře jenom na kousek, nemusela by. Noční recepční? Fakt nevim.

Vozík necháváme stát za hotelem a jedeme za město. Les nebo přehrada?

--------------------------------------------
"Řeka vyplavila tělo neznámé ženy. Policie je na místě a celou oblast uzavřela. Více vám přineseme v odpoledních zprávách!"

Už je to tejden, co jsme se zbavili Tajemný. Hodili jsme její tělo do přehrady, zabalený do deky z Pepanova auta a zatížený šutrama. Závěsy z hotelu a její věci jsme spálili v lese asi deset kilometrů od přehrady.
Do dneška se nic nedělo. A teď tohle. Musela vyplavat. Někdo jí určitě pozná. Co když měla rodiče? Určitě měla rodiče, ty idiote! Někdo jí identifikuje a pak už to bude rychlý. Kamarádky řeknou, že se mnou odcházela z baru. Servírka si mě bude pamatovat taky. Najdou mě. Musim se jít přiznat. Co když jsem jí vážně nic neudělal. A kdo asi? Kdo by byl takovej magor aby..no jasně Magor!!! Vždyť tam byl Magor! Napadnul mě. Mohl jí něco udělat on a pak to naaranžovat tak, aby to hodil na mě. Jsem kokot. Jenomže kdo mi tohle uvěří. Zvonek.

Pan Boháč? Tady POLICIE!














 

Příběh druhý

5. dubna 2017 v 19:21 | trideci |  Příběhy
Geny

Ležela jsem na střeše našeho domu a pozorovala noční oblohu. Venuše toho večera neskutečně zářila, skoro blikala, jako by vysílala nějaký signál, znamení. Byl chladný jarní večer, zabalená do deky a péřového spacáku jsem skoro drkotala zuby, ale nemohla jsem odtrhnout oči od té nádhery. Rozhodla jsem se. Zítra ho zabiju.
-------------------------------------------------------------------------------


Nemluvili jsme o tom. Nikdy. Ale všichni to věděli. Celá vesnice věděla, kdo je můj pravý otec. Na vesnici se ví všechno a hned. Tady nic neutajíte. Když mi bylo asi pět let, začala jsem si všímat zvláštních věcí. Třeba toho, že máma má vlasy úplně bloňdaté, táta skoro černé. A já ohnivě zrzavé. Když mi na sluníčku vyskákaly pihy a já je nenáviděla, maminka mi je vždycky mazala krémem a říkavala jim tečky krásy. Nepřipadaly mi krásné. Připadaly mi hrozné. A ptala jsem se, proč je ona ani tatínek nemají. O několik let později, když jsem už byla na základní škole ke mně přišla skupinka starších dětí a začali na mě pokřikovat, že jsem zmetek, kukačka. Nechápala jsem je. Učitelka je okřikla, ale stejně nepřestali.

Každý rok jsem chodila k panu doktorovi. Měla jsem ho ráda. Měl na nose stejně příšerné pihy jako já. A jeho vlasy hořely snad víc, než ty moje. Došlo mi to asi ve dvanácti letech. Matka nikdy nechtěla chodit dovnitř, seděla v čekárně a skoro nemluvila. Dívala jsem se na něj. Ptal se mě na první menstruaci a další věci, o kterých jsem se s ním bavit nechtěla, protože už jsem nebyla žádný dítě. Pak jsem se zeptala já. Proč ho máma skoro nikdy nepozdraví a jestli se stydí za to, že je můj pravej táta. Málem mu vypadl stetoskop z ruky. Sestřička přestala ťukat do psacího stroje a odešla pro mámu.

Doma jsem dostala seřezáno, že jsem drzá. Seřezal mě můj "táta". Nebo alespoň člověk, kterej se za tátu vydával. Křičela jsem na něj, že nejsem blbá, a že už na mě nikdy takhle nesáhne. Nebo ho zabiju. Dostala jsem znovu. Druhej den přišel pan dokor k nám domu. Seděla jsem v kuchyni a psala si domácí úkoly. Zavolali mě do obýváku. Na stole smrdělo kafe a já jim ho chtěla převrhnout do klína. "Otec" se mi omluvil za nářez. Nic jsem neřekla. Matka se snažila dělat hodnou, ale nemluvila jsem ani s ní. Až doktora jsem trochu poslouchala. Měl přeci ty stejný pihy jako já.

Když mi bylo skoro osmnáct, rozhodla jsem se, že se chci nastěhovat k pravýmu tátovi. Že je taky řada na něm, aby se staral. Máma to nechtěla, ale její odpor jenom posílil moje rozhodnutí. Lhářka. Stejně to všichni věděli a aspoň se budou mít báby na vesnici o čem bavit. Bydlel ve velkym baráku a měla bych to blíž do školy. Jeho manželka na mě byla vždycky hodná. Sami děti neměli a tak mě vzali. Nechtěla jsem dělat problémy, jenom vypadnout z domova, z tý přetvářky.

Asi po týdnu bydlení u táty doktora jsem v noci nemohla spát. Šla jsem se do kuchyně napít a na záchod. Pokoj jsem měla v prním patře a musela jsem projít kolem jejich ložnice. Slyšela jsem zvláštní zvuky, ale myslela jsem si, že si to prostě rozdávaj. Sice to bylo nechutný, ale zas tak starý nejsou, tak co. Ráno jsem koukala u snídaně na doktorovu ženu a byla nějaká divná. Měla kolem krku šátek a vypadala, že bude každou chvíli bulet. Asi na ní něco lezlo.

Za dalších čtrnáct dní jsem přišla domu ze školy a v domě bylo zvláštní ticho. Skleněný stolek v obývaku byl převrhnutý, na zemi střepy a trochu krve. V kuchyni stála macecha a držela si ovázanou ruku. Obvazem prosakovala krev. Zakopla a spadla na stolek. Táta ještě nebyl doma, aby jí to ošetřil. Což bylo divný, protože v garáži jsem viděla jeho auto. Asi za patnáct minut se zjevil ve dveřích a ptal se co se stalo. Ruku jí ošetřil, uklidil střepy a uvařil večeři.

V noci jsem slyšela zase ty zvuky. Jako dobrý, na starouše to dělaj docela často, ale mohli by se utišit, když jsem doma.
Tentokrát to bylo docela nahlas, tak jsem si chtěla pustit rádio, dokud neskončí. Přeci na ně nebudu bušit. V tom jsem zaslechla dutou ránu. Jako by někdo nebo něco spadlo. Pak se rozhostilo ticho. Tak jsem si myslela, že v zápalu vášně spadli z postele a bude klid.

Ráno nebyla macecha u snídaně, prej jí neni dobře. Sbalila jsem si batoh a odešla v půl osmý, jako bych šla do školy. Táta odcházel do ordinace chvíli po mě. Jenomže místo na vlak jsem obešla blok, počkala, až ho uvidím vyjíždet z garáže a vrátila se domu. Šla jsem rovnou do jejich ložnice. Nebylo zamčeno. V posteli nikdo nebyl, jenom rozházené peřiny. Opatrně jsem otevřela dveře do koupelny, kterou měli hned vedle ložnice. A tam jsem jí viděla. Ležela ve vaně. Vodu měla skoro po bradu, ale ani pěna nemohla zakrýt modřiny, které měla po celém těle. Levé oko měla tak napuchlé, že přes něj skoro neviděla a rána na rtu byla pořád krvavě červená. Chtěla něco říct, ale místo toho se rozplakala.

Prosila mě, ať nic neříkám. Že to bude v pořádku. Sotva se hýbala. Pomohla jsem jí z vany, osušila jí a uložila do postele. V kuchyni jsem připravila rychlou snídani, donesla jí prášek a rychle jsem běžela na vlak. Do školy jsem dorazila o hodinu později a vymluvila se na zaspání, aby nevolali tátovi kvůli omluvence. I když už mi bylo osmnáct, u nás na škole dost řešili docházku.

Odpoledne jsem zavolala tátovi, že se zastavim u našich na starým bytě. Falešnej táta ještě nebyl doma, ale máma už byla v kuchyni a připravovala večeři. Zeptala jsem si jí jenom jednou. Odpověď jsem znala předem, ale musela jsem to slyšet. Ano, znásilnil jí a za devět mesíců jsem se narodila já. Nikomu to neřekla, protože se bála. Bála se jeho. To mi stačilo.

Ten večer jsem šla pozorovat hvězdy na střechu a rozhodla se.Zítra.


Bylo to snažší, než jsem čekala. Po večeři, kterou uvařil, jsem šla do pokoje. Věděla jsem, že bude ještě něco dodělávat v pracovně v přízemí. Vplížila jsem se k maceše do ložnice a místo prášků na bolest jsem jí dala prášky na spaní. Vděčně si je ode mě vzala a znovu mě prosila, ať nic neříkám. Neboj, utěšovala jsem jí. Pak jsem si šla lehnout. Pod polštářem jsem měla schovaný nůž z kuchyně. Zhasnula jsem, lehla si do postele a čekala.

O půlnoci jsem vylezla z postele, vzala nůž z pod polštáře. Jako myška jsem prošla kolem jejich ložnice a chvíli poslouchala. Bylo slyšet její pravidelné oddechování a jeho chrápání. Tiše jsme otevřela dveře a bezdechu se přiblížila k jejich posteli. Ležel na kraji, blíž ke dveřím. Abych ochránil maminku, kdyby se sem někdo vloupal, říkával. Kecy. Přetočil se na druhý bok a teď ležel obličejem přímo ke mě. Nenáviděla jsem ty pihy. Jeho pihy. Napřáhla jsem ruku a bodla...

-------------------------------------------------------------------------------
Ležím na střeše a pozoruju noční oblohu. Je pořád hrozná zima a ta debilní Venuše bliká jako zběsilá. Přímo nad hlavou mi padá hvězda. Asi bych si měla něco přát. Přeju si...

Příběh první

10. března 2017 v 14:58 | trideci |  Příběhy
Připravila jsem několik příběhů. Budou napsané různým stylem a každý na jiné téma. Něco však budou mít společné.
Zveřejňovat je budu postupně vždy pod téma týdne, tomu je i přizpůsobím.

Příběh první
Dcera
Leden 2016

Křičely na sebe jako nikdy předtím. Za celý život se pohádaly nesčetněkrát, ale tentokrát to bylo jiné. Emma byla zahnaná do kouta, bránila se. Věděla, že její matka není v právu. Věděla, že její matka je zoufalá. Proto se uchýlila ke lžím a osočila Emmu z věcí, které nebyly pravdou. Obě to věděly, ale Emma neměla možnost se bránit. Byla jen dcera. Dítě, které nikdy nemělo nárok na vlastní názor.

Červen 1985 - září 1993

Před jednatřiceti lety, horkého červnového dne přišla na svět Emma. Narodila se dívce, která sotva oslavila devatenácté narozeniny. Byla plánovaným dítětem. Až moc plánovaným. Lilian chtěla pryč z domu. Pryč od rodičů, kteří se o ni nezajímali. Od matky, která byla věčně zpitá pod obraz a otce, který se úzkostlivě snažil vše skrývat. Byli přeci dokonalá rodina. Krátce po narození dcery se Lilian nastěhovala do rodného domu svého manžela. Manžela, kterému bylo v době narození jejich dcery osmnáct let. Sami byli ještě dětmi. Žili v domě Mathiasových rodičů a hráli si na rodinu. Přitom ani jeden z nich netušil, co to obnáší. A jaké budou důsledky.
V prvních měsících často odkládali Emmu k Lilianiným rodičům. I když od nich Lilian utekla, přišlo jí vhod, když mohla nechat novorozeně celý víkend u prarodičů a užívat si čerstvě nabyté dospělosti. Tak to pokračovalo několik let. Emma jezdila s prarodiči na dovolené, trávila u nich víkendy. První opravdovou lásku poznala od nich. Lilian neměla z mateřství rozum a Mathias raději trávil čas s kamarády na motorce.
Po šesti letech, kdy se situace ustálila, se Lilian naučila předstírat roli matky a zatoužila po dalším dítěti. Ve skutečnosti se jednalo o hloupý a naivní tah mladé holky, o pokus zachránit manželství. Mathias měl dávno zájmy jinde. Dítě ho nemohlo nikdy udržet. A tak zůstala Lilian sama. S osmiletou Emmou a dvouletou Zoe. Odstěhovala se zpět do rodného domu a s Mathiasem se ona ani dcery několik let neviděly.

Červen 1998

Emmě bylo čerstvých třináct let, když si její matka přivedla do jejich domu nového muže. Muže, kterého Lilian od první vteřiny nenáviděla. Zoe neměla z celé situace ještě rozum, neuměla si utvořit vlastní názor. Bylo jí teprve sedm let. Emma byla dávno dospělou duší, která stále tápala v dětském těle. Vždycky byla o něco napřed. Chápala věci, které byly pro její vrstevníky nepochopitelné. Zatímco spolužáci hráli dětské hry, Emma přemýšlela, jakým způsobem se bude ubírat její život. Kam půjde na školu, jak bude vypadat její budoucí kariéra. A hlavně, jak se zbavit toho vetřelce.
Nikdy nechápala, jak jim to mohla matka udělat. Rozuměla její samotě, její touze po partnerském vztahu. Ale proč zrovna on? Ten nejhorší, nejodpornější a nejzlejší člověk, jakého si mohla vybrat. Ale na jejím názoru nezáleželo. Byla přeci jen malým dítětem, které ničemu nerozumí. Holkou v pubertě, která by nesnášela kohokoliv, kdo se snaží nahradit jejího otce. Jenomže Emma už dávno dítětem nebyla.

Červen-Září 2000

Toho léta zažila Emma první opravdovou lásku. Potkala Filipa, chlapce z dobré rodiny, pocházel se stejného města. Po návratu z dovolené se dál vídali. On byl o několik let starší, ale díky Emmině vyspělé osobnosti to mohlo fungovat. Problémem byla Lilian. Najednou začala předstírat roli matky. Tvrdila, že Emma není na takový vztah připravená. Dokonce začal zasahovat ten příživník, Lilianin nový muž. Všichni viděli, že vztah mezi Emmou a Filipem je naprosto v pořádku. Emma se za oba styděla.
V září nastoupila na gymnázium, kde se pro ni otevřel nový svět. Nikdo už nemohl tvrdit, že je dítětem. Konečně se cítila dobře, mezi svými. Inteligentní mladí lidé, učitelé a profesoři, kteří si jí vážili. Samozřejmě potkávala spoustu chlapců, kluků, kteří se jí líbili. Na chvíli nechala svojí mysl ovládnout hormony a podvolila se pubertálnímu chování. Chtěla vyzkoušet vše nové.

Květen 2004

Po maturitě se Emma odstěhovala. Bylo jí líto nechat svou milovanou sestřičku Zoe s tou příšernou ženskou a nechutným chlapem, ale neměla na vybranou. Měla to v plánu celý poslední ročník, ale musela počkat do maturity. Musela počkat, až bude volná. Během několika měsíců od nástupu do školy pochopila, že i když se s Filipem poznali velmi brzo, on je ten pravý. Začali se opět vídat. Filip Emmě odpustil, a teď, když byla oficiálně dospělá, mohli být konečně spolu.
Lilian byla vzteky bez sebe a Fritz, ta pijavice, mohl puknout, protože neměl dál Emmu pod kontrolou. Nemohl jí už nakazovat, v kolik hodin musí být doma, kdy bude mít večerku. Nebude jí kontrolovat věci ve skříni a rozhodovat, jak bude mít uspořádaný stůl. Nebude ji smět nadále šikanovat a ztrapňovat. Emma se jen obávala, aby si nevybíjel zlost na Zoe.
Filip byl v posledním ročníku inženýrského studia a jeho rodiče jim poskytli byt v centru města. Emma věděla, že jsou to hodní a inteligentní lidé a byla jim vděčná. Vděčná za to, jakého vychovali muže, a že se jí ujali. Nechtěla udělat stejnou chybu jako její matka před osmnácti lety. Nechtěla zakládat rodinu a čekat, že se o ně někdo postará. Chtěla jen žít vlastním životem.

Prosinec 2015

Zoe a Emma se vídaly několikrát do roka. Vždy na narozeniny, někdy jen tak, ale rozhodně nevynechaly ani jedny Vánoce. Zoe byla pro Emmu víc, než sestra. Skoro, jako by byla jejím vlastním dítětem. Lilian se vždy zajímala jen o sebe, jak vydělat peníze, a pak o Fritze. Emma tak Zoe vychovávala jako druhá matka. Starala se o ni, bránila ji, milovala ji. Zoe už bylo dvacet čtyři let, studovala vysokou školu, bydlela v malém bytě na okraji města.
Lilian s Fritzem zůstali v rodném domě Lilian i po smrti jejích rodičů. Fritz tam nikdy nebyl vítaný, ale na tom už teď nezáleželo. Emma každý rok zvala k štědrovečerní tabuli i matku. Lilian nikdy nepřišla. Tvrdila, že dostala nůž na krk, a že jí vlastní dítě nebude vyhrožovat. Dostala pouze jednoduché pozvání. Aby přišla sama. Bez odporné příživnické pijavice. Zvolila si Fritze.

Leden 2016

Emma se rozhodla navštívit rodiče svého otce. Babičku s dědou, které moc často nevídala. Potřebovala si vyzvednout dokumenty, které byly uloženy na půdě domu. Rodný list a staré fotografie. Byli dobří lidé, nemohli za chování svého syna. Po odchodu jejího otce se snažili, dávali Emmě i Zoe najevo svou náklonnost.
Dům prarodičů byl vzdálený jen několik bloků od domu Lilian. Emma věděla, že by mohla matku potkat, a proto jela zadní cestou. Když byla u prarodičů asi půl hodiny, zaslechla na příjezdové cestě auto. Do domu vešla Lilian. Musela vidět zaparkované Emmino auto, ale přesto vešla. Emmu ignorovala. Pozdravila se s rodiči svého bývalého muže a usadila se do kuchyně. Emma stála jako opařená. Lilian sem očividně chodila často. Matka jí ani nepozdravila. Místo toho začala vyprávět prarodičům, jestli vědí, jak Emma zneužívá Zoe. Že s ní manipuluje.

To už bylo na Emmu moc a uhodila na matku, proč lže. Matka je lhářka a manipulátorka. Zvolila si cizího chlapa místo svých dcer a teď se diví, že není nikde vítaná. Že on není nikde vítaný. Lilian byla vzteky bez sebe a chtěla Emmu praštit. Ta byla však ledově klidná, stála jako socha a jen se jí hýbaly rty. Popřála matce šťastný život se svým dokonalým mužem, kterého si zvolila. Vzala dokumenty, pro které přijela, rozloučila se s babičkou a dědou, a odešla. Měla pocit, jako by celou scénu sledovala z povzdáli, byla duchem nepřítomná. Tělo reagovalo automaticky.

Matka za ní ještě křičela, ale Emma už neposlouchala. Pouze se utvrdila v tom, že udělala dobře, když se rozhodla před lety odejít a žít vlastní život. Když zanechala matku ve svých vlastních bludech, žít životem, který sama nenáviděla, ale nikdy by to nepřiznala.

 


Skočila jsem

14. února 2017 v 17:08 | trideci |  Myšlenky
a letím.

Zatím netuším, jak dopadnu. Možná na všechny 4 a odejdu ladně jako Cat Noir nebo se rozplácnu. A zůstane po mě jen mastnej flek.
Na podzim jsem dala výpověď z práce. Ke konci roku mi končila moje supr smlouva, kterou jsem prostě odmítla za stávajícíh podmínek podepsat znovu. Radši budu žrát drobky. Chvíli jsem se snažila hledat práci novou. Když mi po vyplnění 150. formuláře a odeslání CV s průvodním dopisem "proč strašně moc chci ve vaší fimě pracovat" (nechci) nikdo neodpovídal, prostě jsem se na to vybodla. Věděla jsem a vím, že jen tak nějakou práci "jenom abych makala" dělat už nechci. Už nechci nikomu nic prodávat ani nikomu volat, že pro něj mám supr trupr nabídku. O tom už ale jeden článek byl.

Tenhle má být o tom, že jsem udělala ten krok přes římsu a teď padám. Padám z 50. patra a čekám, jak se všechno vyvrbí. Nejradši bych přetočila čas o několik měsíců dopředu, ale tak to prostě nefunguje. Budu si to muset hezky protrpět. Nemám našetřenou hromadu peněz, ani bohatou tetičku, ani jsem nevyhrála milion ve sportce. Živořím na pracáku a k tomu sháním bokovky, který se doufám promění ve stálý příjem. Nebo taky ne.

"Tohle tvoje psaní bys mohla dělat u stálý práce, ne?!" Ne! Nemohla a hlavně nechtěla. Protože tohle JE PRÁCE. I když to tak zatím ještě nevypadá a bude to hodně bolet a něco stát. Nebudu mít za zadkem firmu, manažera, fixní plat.
Jenomže ani to neni jistota výdělku. V každý práci se musí pracovat! Bum, překvápko! Stejně jsem si vždycky kšefty musela shánět sama. Práci za mě nikdo neudělal. Takže teď budu dělat vlastně to samý, jenom místo hrušek budu střílet jabka. A za stejnou práci, dobře možná trochu víc práce, bude celá odměna moje (a trocha taky tomu státu, smutný).

Co teda dělám proto, abych nemusela jíst ty drobky. Od září spolupracuju s jedním závodem, pro který krom jiného dodávám copy. Momentálně tvoříme web a v podstatě celý obsah bude můj. To je docela slušný start. Jenom musím čekat, až bude web spuštěn. Zatím odpovídám na poptávky (webtrh, díky za tip, někdo mi to tady v komentech doporučoval) stylem "píšu super web, ale ještě nejede." K tomu mám kšeft s tím související, ale taky vlastně vůbec. Píšu TZ pro jiný, menší závod, který založila a pořádá kamarádka. Od března by navíc mělo klapnout psaní blogu na podporu on-line seznamek, které provozuje bývalá spolužačka. Všechno známí, kamarádi. Jinak to nejde. Je to stovka ke stovce, ale někde začít musím.
(Jestli si říkáte, jak tahle může psát reklamní texty, dyť píše jak prase...? Jako sorry, tady píšu jak mi zobák narost. Prostě aby se to dobře četlo.)

Co dál? V plánu je založení webu, fejsbuku, vložení referencí a hledání, shánění, reklamování, spamování....
..školení, čtení, vzdělávání se, zlepšování...

Držte palce brouci. A kdo má s COPY zkušenosti, hodťe mi prosím koment sem..tady dolu pod článek :*

Jo a hezkej Valentajn day <3

50 odstínů závisti

10. února 2017 v 13:14 | trideci |  Recenze
Obrovská nafouknutá bublina kolem 50 SHADES mi nedala spát a musela jsem si vytvořit vlastní názor. Na pokračování zfilmování románu jsem se těšila přesto, že knihy jsem měla problém dočíst.

Ještě než boom okolo této knihy v Čecháh vůbec začal, měla jsem přečtený první díl v angličtině. Od začátku bylo jasné, že se nejedná o převratný zázrak, ale spíš odpočinkové čtení. Musíme vzít v potaz, což většina kritizujících diváků ani netuší, že samotný příběh vznikl jako FAN FICTION na Stmívání...víc netřeba dodávat. Nemůžeme tedy čekat průlomové veledílo.

Je to pohádka! Pohádka pro dospělé znuděné ženské v 21.století. E.L. James neobjevila nic nového, jen použila klasické archetypy, které prostě fungují. Je jedno, jestli hlavní postava je Popelka, Sněhurka, Vivien nebo Anna. Podstatou je chudá/obyčejná dívka/panna, která potká omračujícího prince/milionáře/Graye.
V dětství to byly princezny, v devadesátých letech prostituka (doba to tak chtěla) z Hollywood bulváru, v současnosti, kdy sex křičí i z reklamy na mlíko, je to naivka Anna a milionářský trpící uchylák.

Pokud si tento základní fakt dokážeme připustit, můžeme si užít pohled na kočku Dakotu a sexy Jamieho.
Pokud úplně pomineme obsah, forma jako taková byla více než uspokojující. Scény byly slušně zrežírované, celkově pěkně sestříháno, hodně se dodržovala knižní předloha. Pád vrtulníku mi nepřišel nikterak komický, jak bylo v komentářích na čsfd často vytýkáno. Naopak, scéna je mnohem lépe zpracovaná než v 90% akčních flmů.

Nechápu zaujaté a neobjektivní články na rádoby seriózních webech jako idnes, které mluví o parodii sama na sebe. Nejsem žádným velezastáncem tohoto díla. Jak jsem psala na začátku, četla jsem všechny tři knihy, poslední s velkými obtížemi. Byl to už moc slaďák. Přesto se ráda podívám do světa, který je mi tak vzdálený. Do milionářského bytu, na krásné šaty a luxusní auta. Na chvíli vypnout a nechat realitu za dveřmi kino sálu. Jen se ponořit do té pohádky.

Lidé jsou zlí a závistiví. Dovolím si říct, že 99% negativních komentářů je od chlapů, kteří vživotě nic nedokázali a tlustých hnusných ženských, které vědí, že nikdy nebudou vypadat tak dobře, jako dcera Melanie a Antonia.

Dvojka je mnohem dramatičtejší a méně odlehčená než první díl. Bylo to tak v knize, je to tak ve filmu. Anna má ironické poznámky a vypjaté situace shazuje v knize i na plátně. Lidi to nechápou, smějí se vlastně sami sobě, svojí hlouposti a neznalosti. Šla jsem do kina opravdu předpojatá a čekala ten horzný brak. Ty trapné a komické scény. Bohužel, vážně jsem chtěla, ale já je tam prostě neviděla. Jsme moc ráda, že v kině bylo obsazených jen pár míst a nejvíc jsem vlastně rušila já, když jsem komentovala každou scénu. Sedět mezi těmi výbuchy smíchu asi odejdu a budu chtít vrátit peníze.

Dnes je moderní vše hanit. Je důležitejší být zajimavý, než uznat, že ten film je jednoduše průměrně dobrý, jak romantické filmy bývají.
Akorát páni redaktoři a komentátoři zapomínají, že tím dělají dílu ještě větší reklamu, protože lidé jsou také zvědaví (hned po té závisti). První díl vydělal miliony dolarů a troufám si říct, že tentokrát to bude mnohem více, právě díky té negativní reklamě, která se valí ze všech stran.

Melírek? Nikdy víc!

25. listopadu 2016 v 15:38 | trideci |  Historky
Musím se s vámi podělit o příběh. O historku, jak jsem si totálně zkurvila vlasy. Pardon, ale jiné slovo prostě nelze použít. Už jsem se chtěla svěřit před měsícem, ale pak jsem to zavrhla. Středeční návštěva kadeřnice mě však dodělala. Pokud se chcete pobavit, nalijte si skleničku vínka a čtěte.

Jako přírodní brunetka jsem vyzkoušela snad úplně všechny barvy. Na střední jsem nosila hnědou v různých kombinacích, vlasy jsem si barvila od patnácti. Asi tři roky zpátky jsem byla rezavá, jak když hoří Brandejs, jak říkavala babička. Používala jsem barvu "Mango" od Lorealu. Byla nádherná, lesklá a vlasy po ní vypadaly překvapivě zdravě. (Nejedná se o placenou reklamu, vážně :) Po čase mě začala nudit a přešla jsem, díky kamarádce/kadeřnici zpět na hnědou a záhy na ombre. No a když už jsem měla polovinu vlasů odbarvených, nedalo mi to a chtěla jsem zkusit blond. Opět jsem povolala kadeřnici Nicol a výsledkem byla krásná blond. Niki pracuje v luxusním salonu v Praze, kde bych se nedoplatila, takže když má volno, přijde kě mně domu a kouzlí.

Na podzim mě blond přestala bavit. Přes léto mi jednou díky matčině posedlosti čistotou a přemíře chloru v bazénu vlasy dokonce zezelenaly, ale vše se dalo zachránit. Dokud jsem v říjnu nešla do DMka a nevrzla si na hlavu dvě balení čokoládově hnědé Lorealky. Výsledek byl krásný, několik dalších měsíců jsem si vlasy nebarvila, jen nechávala stříhat, vymýšlela si ofinu a pak zase ne. To jen pro představu, že to se mnou není lehké. Niki mě chtěla přizabít.


Asi před měsícem jsem si řekla, že by chtělo změnu. Víc jak rok jsem si vlasy nebarvila, až na lehké zbytky barvy na konečních, jsem tedy měla svojí hnědou. Jenomže Niki na mě neměla vůbec čas, pak si dokonce dovolila odjet na Kanáry, mrcha! :D A já, netrpělivá, okamžitě chtěla být blond. Vzala jsem to tedy do svých rukou.

Nejdřív jsem zkusila oběhnout kadeřnice tady ve městě, ale buď mě vyděsil vzhled salonu, vzhled kadeřnice nebo cena. Nezbývalo než zajít do starého dobrého DMka a začít sama. Koupila jsem si Ombre v krabičce od Lorealu (vážně to neni placený) a lehce si zesvětlila konce a pár pruhů okolo obličeje. Výsledek vypadal velmi dobře, lehounký přechod, pro mě viditelná změna.

Po týdnu přišlo druhé kolo, tentokrát jsem to vzala trošku víc nahoru, než jen k uším, jak doporučovali. Výsledek vypadal opět vcelku dobře, vlasy už chytaly lehce do zrz, ale to stále ničemu nevadilo.

Pokud číslo tři. Kadeřnice stále neměla čas a já trpělivost. Tentokrát to vezmu Ombre až ke kořínkům a přes celou hlavu hodím světlý přeliv, ten to krásně srovná. (Pokud to čte profesionální kadeřnice, určitě už sprostě nadává.) Hodinu jsem si tedy kartáčkem a odbarvovačem poctivě proužkovala vlasy, abych na žádné místo nezapomněla, nic nevynechala, neměla fleky. Výsledek byl všelijaký, na koncích, kde ombre šlo už potřetí byla barva samozřejmě světlejší, někde se nějaký tenflíček objevil, ale celkově pořád žádná katastrofa. Přišla na řadu závěrečná barva.

V drogerii jsem strávila asi dvacet minut, vybíráním odstínu. Zvolit platinovou, měděnou, šedou blond? Překryje to? milion otátek, na které by kadeřnice uměla odpovědět, ale já byla chytřejší. Vybírala jsem tak dlouho, až jsem přebrala. Vzala jsem tu nejvíc blond, která byla zároveň odbarvovač. (Kadeřnice, běžte si dolít víno.)

Takže jsem v koupelně, vlasy mám od rezavé po světlou blond a nanáším platinovou. U kořínků mi okamžitě začíná působit a vyžírat barvu. Ještě, než dodělám zbytek hlavy, vidím, jaká katastrofa se nezvratně blíží. Až to pláchnu, třeba to bude vypadat líp! (Kadeřnice, dolít.) Samozřejmě, vypadalo to po umytí ještě hůř. Kořínky odarvené do platinové, místy do žluté a délky vlasů v podstatě beze změny. Proboha, vypadám jak EMINEM! Muž vešel do koupelny a mou domněku potvrdil, načež z obývaku začalo hrát "Sliiim shadyyyy"...

Nasadila jsem tedy čepici a jela do drogérky pro barvu, kterou bych tu hrůzu zakryla. Zoufalství se stupňovalo, chtěla jsem vypít hektolitr vína, ale musela jsem řídit. Měla jsem dvě možnosti. Vzít tmavě hnědou a celý tenhle pokus ukončit, a nebo zkusit trefit takovou blond, která by to zvládla překrýt. Kadeřnice si dolévají víno a správě tipují, že jsem vzala Mandlovou blond. Přeci si to zase neobarvím na hnědo, když už jsem tohle všechno absolvovala.

Mandlová udělala svoje, po prvním umytí se žluté kuřecí odstíny srovnaly a Eminem byl pohřben. Vydržela jsem tak tři dny. Než jsem měla jít do práce. Mezitím jsem si umyla hlavu a kuře začalo zase ožívat. Fajn, POSLEDNÍ POKUS.
V podělí ráno před prací, aby mě TAKHLE nikdo neviděl, jsem doběhla pro POSLEDNÍ barvu. Vzala jsem šedou blond. Nejtmavší z blond, v podstatě světle hnědá. Po umytí a vyfoukání výsledek vypadal vážně dobře! Tlumená, světlá barva ladila k mojí olivové pleti, nikde nebyly vidět fleky, ani žluté tóny.

To bylo 1.listopadu. Jak se barva začala vymývat, u kořínků začala zelenat a v délkách se objevovalo kde co. Končím s pokusy, řekla jsem si, jdu ke kadeřnici! (Kadeřnice si ťukají na čelo a říkají si konečně! Dolít víno.) Na doporučení od kolegyně, která má krásné melíry a světlé vlasy, jsem se objednala k její kadeřnici. Vzala mě celkem rychle, protože jsem vážně prosila.

Středa 12:00

Přijíždím do sídliště, kde má salon. Vidím zamřížované kadeřnictví v přízemí paneláku, uvnitř několik osob. Vcházím.
Je tu čisto, ale interiér prošel změnou naposledy v osmdesátých letech. Hrůza. Ještě mám šanci utéct. Počkám, než Kadeřnice nanese důchodkyni barvu a jdu na stříhání. Sanžím se ignorovat průměrný věk zákaznic 65let a říkám si, že se tu babči prostě sešly...

12:30

Máme ostříháno, zatím to nevypadá tak hrozně. Můj střih bylo delší mikádo v jedné délce. Kadeřnice mi chtěla vlasy prolehčit a dát jim tvar. Jinými slovy mě totálně oškubala. Chápu, že kadeřnice rády stříhají, ale tohle bylo vážně moc. Navíc mě každou minutu okřikla, že hýbou hlavou. Za chvíli jsem se bála i nadechnout. Nemluvě o tom, když jsem si dala nohu přes nohu! V žádným případě, sundat, nebo budu sedět nakřivo!

13:00

Stále mám šanci utéct. S pár melíry na hlavě, ale dalo by se. Nechám si dodělat melíry po celé horní polovině hlavy a už se začínám modlit.

14:00

Melíry jsou skoro hotové, začíná nanášet barvu. Zvolí tmavě hnědou, kterou natře mezi melíry. Moje představa je taková, že budu mít hustý melír, mezi kterým bude místy tmavší barva. Pravda je, že jsem jí takto tmavou barvu odsouhlasila, ale nemohla jsem vidět, kolik barvy v poměru k melíru na vlasech bude.

14:20

Barva je nanesená, teď 20 minut čekání. Snažím se nemyslet na výseldek. Pokračuji v modlení.

14:40

Jdeme smývat. Jelikož mám najednou melíry i barvu, musí mi alobaly pořádně přimáčknout k hlavě, aby k nim barva nenatekla. Což samozřejmě brutálně tahá. Nesnáším ani česání plochým hřebenem, natož tohle! Vymyje tmavou barvu a teď má teprve přijít bolest. Začíná mi sundavat ty alobaly, které mi předtím přišroubovala k hlavě. Mám pocit, že mi už vyrvala všechny valsy. Gumové rukavice, které si nasadila, tahají za každý jeden vlásek, kterého se dotkne. Chce se mi brečet a modlení nepomáhá. Těším se na příjemné mytí, místo toho přichází něco jako drbání prasete.

14:50

Sedím před zrcadlem, ručník sundaný z hlavy a vídím to peklo. Blond proužky jsou jako malí hádci svinutí v jednotlivých pramíncích a všude okolo je černo! Resp. tmavě hnědá barva, která je naprosto dominantní a melíry v ní skoro nejsou vdět. Začíná foukat. Moje rozbolavělé kořínky a pokožka hlavy už omdlívají bolestí. Já brzo po nich. Kulatým kartáčem tahá jednotlivé pruhy vlasy proti fénu, aniž by je předtím rozčesala. To už nevydržím a musím jí říct ať okamžitě přestane. Nebo jí zabiju. Dofouká mi vlasy jen za pmocí prstů a fénu.


15:00

Platím tisíc korun, usměju se, poděkuju a odcházím. Na hlavě mám zebru a vypadám jak Eržika. Měla jsem jet do rovnou do Prahy na večerní konferenci. Říkala jsem si, že tam pojedu jako pěkná blondýnka. Místo toho jsem jela jako špinavá cikánka s barvou po celém čele a tvářích domu. Umýt se, umýt si hlavu a brečet. Vážně se mi chtělo brečet, protože tohle nedám, takhle měsíc až dva do dalších melírů, které by to možná zachránily, nevydržím.

Čtvrtek 8:30

Běžím do tesca. DMko má ještě zavřeno. Kupuju Horkou Čokoládu a prosím všechny svaté, ať mi to překryje.

10:00

Mám na hlavě od tmavě hnědé po skoro černou všechny odstíny. Vlasy vypadají, že je přejela sekačka a pak se na ně převrhl kýbl barvy. Musím běžet do práce. Už teď jdu pozdě. Asistetka mezi dveřmi na mě, "jéé ty máš zase tmavou". "Veru, neptej se, TEĎ NE!".

Pátek 12:30

Příchází kolegyně Lenka, která mi kadeřnici doporučila. "Jééé, ty jsi zase tmavá??"
"Lenko, neptej se..."
................

Jako malá jsem často sedávala u babičky, která mi česala vlasy kartáčem. Měla jsem hodně dlouhé vlasy a od nikho jiného se nechtěla nechat česat. Babička mi vždycky říkávala, že mám na hlavě poklad. Že takhle pevné, zdravé a husté vlasy jsou rodinné dědictví.
Promiň babi.


Úryvek

21. listopadu 2016 v 19:36 | trideci |  Příběhy
Inke

Inke Wagnerová se chystala vyvenčit svého psa. Jako každé ráno, s nechutí a celá rozlámaná vstala a došla do koupelny. Rychle se opláchla a vyčistila si zuby, vlasy vyčesala do ohonu a na obličej nanesla pouze krém. Make-up si aplikuje až těsně před odchodem do práce. Přes pyžamo si navlékla domácí tepláky a lehkou péřovou bundu. Zavolala na Ronnieho, zacvakla mu vodítko za obojek a vyšla z bytu. Po tmě přivolala výtah. Na chodbě není denní světlo, což jí štvalo od doby, kdy se sem přistěhovala. Dům je situovaný tak, že výtah a schodiště jsou ve středu a byty po okrajích, tudíž na chodbách nejsou okna. Kobka, tak tomu říkávala. Společně nastoupili do výtahu. Ronnie táhnul jako obvykle, už se těšil ven. Stiskla tlačítko pro přízemí a poté tlačítko pro rychlé uzavření dveří. To musela vždycky udělat opakovaně, jelikož mělo špatný kontakt. Sjeli do přízemí a prošli prosklenými dveřmi s několika informačními cedulemi o povinnosti zavírání a ve večerních hodinách dokonce zamykání. Bydlení v družstevních domech má svá úskalí. Domy jsou čisté a dobře udržované, ale věčné příkazy a pravidla jí už lezly krkem. Zabočila za dům, odepla vodítko a Ronnie běžel napřed. Jejich každodenní cestu už moc dobře znal. Za domem vedla přírodní lesní stezka. Město zde postupně začalo budovat park, občas se tu objevili dělníci s těmi svými stroji a od rána dělali hluk. "Budeme mít po vycházkách na volno", pronesla směrem k Ronniemu.

Pohroužená do svých myšlenek na práci, a na to, co se chystá ten den dělat, pokračovala po vyšlapané cestě. Občas psa rychlým pohledem zkontrolovala, ale nemusela ho nijak komandovat. Chodilo sem jen málo lidí a Ronnie je docela poslušný pes. Je to kříženec ovčáka a dobrmana, umí poslouchat, chodí s ním taky pravidelně na cvičák, ale je to tvrdohlavý mezek. Její matka jí stále říká, že ten pes si vybral ji, ne naopak. Z hloubi myšlenek jí vytrhne hysterický štěkot. Někdy tudy proběhne srna nebo králík, v Ronniem se pak probudí lovecké pudy a začne je prohánět. Tentokrát se však o lesní zvěř nejednalo. Její pohled upoutalo cosi ve výšce korun stromů. Když jí došlo, na co se dívá, zvedl se jí žaludek a přesto, že nesnídala, jeho obsah vyletěl ven. Chvíli pozorovala směs tvořenou žaludečními šťávami a trochou vody se zubní pastou, než se pohledem vrátila zpět nahoru. Na stromě visela žena. Byla oblečená jen do saténové noční košile temně modré barvy a okolo krku měla precizně uvázanou smyčku. Dlouhé hnědé vlasy jí spadaly přes obličej, takže Inke nemohla vidět tvář. "Stejně tu nikoho neznám", pomyslela si. Ruce a nohy nehybně visely a připomínaly zlámané větve stromu. Nemohla od toho výjevu odtrnout pohled. Uběhlo možná několik minut. Pozorovala mrtvé tělo, jako by se jednalo o uměleckou instalaci. Žena jistě nepocházela ze špatných poměrů, na rukou i nohou měla perfektní rudou manikúru, kterou narušovaly pouze oděrky na chodidlech od větviček, jehličí a kamení. Představila si tu cizí ženu, jak jde sama uprostřed noci, bosa, pouze v jednom kusu oblečení a v ruce si nese provaz. Provaz, který má ukončit její život. Na prsteníčku levé ruky jasně zářil diamantový prsten. Byla snad zasnoubená, proč by si brala život, a jak se proboha na ten strom mohla sama dostat? Inke nebyla žádný detektiv, pracovala v reklamní agentuře, ale přečetla dost knížek, aby věděla, že tady něco nesedí. Samozřejmě u sebe neměla mobil, takže odchytila Ronnieho a uháněla zpět do bytu.



"Policie? Tady Inke Wagnerová, našla jsem mrtvolu!".


_________________________________________________

Tento text jsem napsala před několika měsíci. Když jsem viděla TT, přišlo mi vhodné jej sem zařadit. Líbí se Vám takový styl psaní? Chtěli byste vědet, jak bude příběh pokračovat? Původně to měl být začátek knížky, úvodní kapitola, ale rozhodla jsem pro úplně jiný žánr. Díky za všechny komentáře

Podělanej kšeft

8. listopadu 2016 v 23:54 | trideci |  Příběhy
Středa večer

Jacob seděl ve svém potemnělém bytě. Jediným zdrojem světla byla holá žárovka osamoceně visící v kuchyňském koutě. Přemýšlel nad tím, jak se dostal do situace, ve které se právě nacházel. Byl v hajzlu. Tonymu dlužil přes sto litrů a netušil, kde je sebere. Brenda s ním nemluvila od té doby, co ho viděla ošmatávat čtyřky blond servírky z The Baru. Aby toho nebylo málo, Tyvíškdo mu už patnáctkrát volal a chtěl vědet, jak dopadnul TEN job. Dopadnul úplně na hovno.

Jacob dostal jednoduchý úkol. Vyzvednout jednu tašku v jedný zastavárně. Jenomže se to posralo. Mohl to tušit. Protože prachy, který měl za tuhle službičku dostat, úplně neodpovídaly běžný částce. Ale protože dlužil Tonymu sto litrů, řekl si, že touhle službičkou značnou část smázne.

Středa ráno

Jacob přijel k zastavárně, motor auta nechal běžet, vešel dovnitř, vetešníkovi oznámil, že jde pro TU tašku a zapálil si cigáro. Vetešník zašel za korálkový závěs do zadní části krámu a chvíli něco štrachal. Pak po Jacobovi hodil tašku o rozměru palubního zavazadla. Teda Jacob si myslel, že takhle nějak je velký palubní zavazadlo. Vědět jistě to nemohl, protože nikdy nikam neletěl. Maximálně jel vlakem na venkov k tetičce May na letní prázdniny.

Už chtěl opustit krám, nasednout do auta a v klidu zase odjet, když dovnitř vrthli dva chlápci s kuklama na hlavě a bouchačkama v ruce.
"Všechny prachy a zlato kurva sem a hned!", zařvali a hodili po vetešníkovi prázdnou igelitovou tašku. Ten s ledovým klidem dál v pravém koutku přežvykoval párátko, pomalu si vzal od neohlášené návštěvy tašku a začal ji plnit penězi z pokladny.
"Dělej dědku kurva nebo ti ustřelim tu tvojí podělanou palici", řval jeden z kumpánů, zatímco druhý monitoroval situaci u dvěří.
Jacob stál nehnutě v rohu místnosti, v ruce držel TU tašku a ani nemukal. Do týdle šlamastiky se nechtěl motat.
"Hej ty", zařval na Jacoba ten, co hlídal u dveří, "co to máš v tý tašce?!".

Jacob neochotně zvedl levou ruku s taškou, pravou sáhnul do kapsy, kde měl teď už odjištěnou zbraň a pomalu se přibližoval k jednomu z chlápků. Když byl dost blízko, aby toho většího odzbrojil, vytáhnul dědula z pod pultu svojí bouchačku a začal na ty dva debily, který mu právě vykrádali jeho kšeft, bez lítosti střílet. Bohužel byl už slepej jak patrona a netrefil se ani jednou. Ti dva se podělali do trenek a začali zdrhat. Mezitím stihnul ten větší ještě Jacobovi vyškubnout TU tašku. Jacob neváhal a začal taky střílet. Nevědel sice, co v tašce je, ale když za její vyzvednutí měl dostat takovej balík, asi to bude něco extra. Trefil toho blíž do zadku a toho u dveří do nohy, když zdrhali.
"KURVA, KURVA, KURVA, podělaný kreténi", začal nadávat Jacob a rozběhnul se za nima. Jenomže chlápcci se asi probrali ze šoku a začali se krýt palbou. Potom naskočili na motorku, kterou měli zaparkovanou před kšeftem a odjeli. V tom zmatku nevzali sice nic z vetešnictví, ale odjeli s TOU taškou.
Protože střelba mohla vyvolat nežádoucí pozornost, Jacob okamžitě nastoupil do auta a nenápadně odjel. Starej Vetešník zase nacpal dolarovky zpátky do kasy a svojí kámošku Betty s upilovanou hlavní pod pult.
"Ten kluk je teď asi pěkně v hajzlu", pomyslel si a jal se všímat si svýho.

Středa večer

Buck a Harry dřepěli ve staré nádražní hale a přemítali, co se posralo.
"Harry, ty kreténe, ty si měl obhlídnout terén. Jak to, že sis nevšimnul, že před krámem stojí nastartovaný prázdný auto."
"Sorry Bucku, já nechtěl. Víš, že když jsem nervózní, tak dělám chyby. A teď jsem byl sakra nervózní. Vetešnictví jsem ještě nikdy nevykrad."
"To máš pravdu Harry, ty kokote jeden vymaštěnej. To si teda nevykrad. Protože ten starej dědek tam nebyl sám. A i kdyby byl, stejně by nás tou svojí bouchačkou oba odkrágloval. Měli jsme kurva štestí."
"Promiň Bucku, já vážně nechtěl."
Buck si ještě jednou povzdechl a musel si poposednout, protože ho pekelně bolela rána na zadku. Ten druhej týpek ze zastavárny ho trefil. Harryho trefil do nohy, ale oba více méně škrábnul. Což je divný, protože byli dost blízko. A tenhle nevypadal jako špatnej střelec. Jenomže Harry je retard. Už když se narodil, chtěl ho Buck v noci udusit. Jenže jejich máma na to vždycky přišla a Bucka seřezala. Pak máma umřela a Buck se musel o Harryho starat sám. Do týhle akce ho ale brát neměl.
"Hej Bucku", ozval se připitomnělým hlasem Harry, "co budeme dělat s tou taškou?".
"To nevim Harry, to teda fakt kurva nevim", zaklel Buck a zapálil si ten den už asi třicátý cigáro.

Čtvrtek ráno

Jacoba probralo ze spánku bušení na dveře. Zjistil, že venku už je světlo a při vstávání zavadil o lahve od piva, které se válely vedle sedačky.
"Kdo je to?!" zařval z bezpečné vzdálenosti od dveří.
"Ty víš kdo, Jacobe, neser mě a otevři ty dveře nebo je budu muset vykopnout", ozval se Tonyho hlas.
Jacob neochotně odemkl. Tony vešel dovnitř, jeho špičaté kovbojské boty cvakaly na holé dřevěné podlaze.
"Prej si to včera pěkně posral, takhle mi ty prachy jen tak nevrátíš. A teď máš navíc u Tyvíškoho pěknej průser. Víš vůbec, co v TÝ tašce bylo?!", spustil Tony monlog.
Jacob se sehnul do lednice pro lahváče k snídani. Nabídnul i Tonymu, ale ten neměl náladu ani chuť.
"Dělej, jedeš se mnou za NÍM, pěkně mu to vysvětlíš", nenechal se Tony odbýt.
"Proč já se s tebou ještě vůbec bavim?!" postěžoval si Jacob a neochotně se začal oblíkat.
"Protože mi dlužíš prachy a víš, že jsem tak hodnej a neuříznu ti jeden prst za každej den navíc, kdy mi je budeš dál dlužit", osvětlil už tak jasnou situaci Tony.
"Já vim, já vim, k Jimmymu ze základky si tak hodnej nebyl a jeden prst si mu usek a pak ti hned zaplatil. Ale my jsme kámoši viď, Tony?" dodal otráveně naučenou frázi Jake.

Čtvrtek poledne

Tyvíškdo měl svojí kancelářičku v prvním patře hned nad masnou. Říkalo se, že kdo se MU znelíbí, skončí dole na pultě, jako výběrový vepřový. A Jake vážně něchtěl skončit jako výběrový vepřový.
"Jacobe, synu", uvítal ho Tyvíškdo, "včera si to pěkně podělal, ale já těmám rád. Já ti dám druhou šanci" dokončil Boss myšlenku.
Tony zatím čekal u recepce, kde dělal cukrbliky na šéfovu sekretářku. Zdviženým prostředíkem mu dala jasně najevo její sympatie.
Jacob měl pěkně stažený půlky a modlil se, aby neskončil pod Řezníkovou kudlou.
"Šéfe a můžu se zeptat", odhodlával se k otázce Jake, "co přesně bylo v TÝ tašce?".
Boss se začal smát, naposledy potáhnul z doutníku, načež vyfoukl kouř, a kus rožhaveného tabáku típnul do těžkého skleněného popelínku na stole.
"Ale Jacobe, to už je teď jedno. Jestli mi tu tašku do 24hodin nepřineseš, bude v ní tvoje hlava. A teď vypadni."
Jacob prosvištěl kolem Tonyho rychlostí blesku, ten se naposledy kouknul na kozy tý fešný sekretářky a vyběhnul za kámošem.

--------------
Mezitím v opuštěné nádrážní hale


Buck a Harry se probrali z alkoholového opojení. Kromě pivek padlo i několik lahví tvrdýho.
Večer padlo taky rozhodnutí, že tašku prostě vezmou a vrátěj jí do tý zastavárny. Pěkně projedou rychle na motorce kolem, tašku hodí ke vchodu a budou dělat, že nic neviděli. S tím, co bylo uvnitř, totiž tihle dva nechtěli mít nic společnýho.
Na dva zlodějíčky, jako jsou velkej Buck a retardovanej Harry bylo tohle moc. Neměli ani ty správný kontakty. A i kdyby je měli, jejich mozková kapacita by nestačilo na to, aby je správně využili. Vykrást benzínku možná, ale vydírat někoho takovým materiálem, na to byli hoši z nádražní haly krátký.
"Bucku?", ozval se Harry, "co kdybysme tu tašku prostě položili do jednoho z těch prázdnejch vagonů a nechali to osudu? Víš, jako tenkrát, když jsme přepadli tu starou paní, a protože jsme jí nechtěli ublížit, tak jsme jí zavázali oči a nechali jí běžet po chodníku směrem k obchoďáku, kde jí někdo určitě pomoh."
"Harry, já vim, že jsi skoro debilní, a teď to nemyslim jak urážku, ale jako diagnózu, ale tohle není stará bába před sámoškou", rozčílil se Buck.
"Tohle je kurva hnus, to, co je v TÝ tašce." Buck se zamyšleně procházel po prázdné hale a jeho kroky se s duněním rozléhaly.
"Víš ty co Harry, on to není možná až tak špatnej nápad. Když bysme se vrátili do tý vetešárny, dědek by nás moh poznat a ještě by zavolal poldy. Prostě tu tašku někde zahodíme a budeme dělat, že jsme nic neviděli", odsouhlasil nakonec Buck bratrův plán.

Čtvrtek odpoledne


"Tak jsem se trochu poptal kluků po vokolí a říkali mi, že popis těch dvou, co tě vobrali vo tašku by moh sedět na dva týpky, co dělaj takový menší vloupačky. Zatim jenom starý báby a sámošky, ale je možný, že zkusili něco většího", vyložil Tony poznatky za posledních pár hodin.
Jacobovi to moc nepomohlo, žádný takový bratry neznal, asi to byly malý ryby.
"Zajedeme do The Baru, tam by se mohl najít někdo, kdo bude vědet", dodal Jake.
"Ty chceš zase dostat přes hubu vod starý", vysmál se Tony kámošovi.
"Tak za prvý, nedostal jsem přes hubu a za druhý neni to moje stará, Brendu jenom šukám, jasný?", rozčílil se Jacob.

--------------
Cesta do The Baru se vyplatila. Servírka se čtyřkama sice zrovna neměla šichtu, ale za barem byla jiná kost, která se vyznala. Říkala, že ti dva by mohli bejt tlustej Buck a retardovanej Harry, bráchové. Říká se, že dělaj spíš malý věci jako benzínky a tak, ale taky, že zkusili vybrat nedávno jednu zastavárnu a nějak se to posralo
"Jo, to se teda posralo", přitakal Jake.
Sexy barmanka ještě dodala, že prej přebejvaj ve starý nádražní hale na konci města. Její kámoška chodila s klukem, kterej vozí pizzu a nějaký dva divný týpci, asi buzny nebo co, si tam pravidelně objednávali.
Nechali barmance štedrý dýžko a vyrazili k hale.


Tony s Jakem zaparkovali asi sto metrů před halou a zbytek došli pěšky, nechtěli kořist vyplašit.
S odjištěnýma bouchačkama v kapsách pomalu našlapovali přes ztrouchnivělý pražce a hledali, kudy se do haly leze.
Podle zápachu brzy našli zadní vchod s narvanýma popelnicema. Jejich obsah tvořily především flašky od chlastu a obaly od pizzy. Bingo. Díky pěkná barmanko.
"Co uděláme, až je tam najdeme, nechceme je přeci zastřelit?", pošeptal Jake.
"Kámo, tohle je tvoje akce, tys to posral a já jsem tady nevim proč s tebou", odpověděl Tony.
"Fajn, využijeme moment překvapení, naženeme je někam do rohu, sebreme tašku, svážeme je a táhneme pryč", vymyslel geniální plán Jacob.
V tom se s rachocením otevřely dveře a vyšel zřejmě retardovanej Harry v umaštěným nátělníku a trenkách s pytlem odpadků v ruce.
"Ani se nehni", zařval na něj Jake. Harry začal zdrhat.
"Ten chlap je fakt retard", pomyslel si Tony a vydal se za ním.

Moment překvapení byl v hajzlu, ale ukázalo se, že Harry byl "doma" sám. Než semu povedlo najít kalhoty a bouchačku, stál mu Tony za zády a hlaveň Coltu mačkal proti jeho temeni.
"Tak kde je kurva ta taška", začal řvát Jake. Harry se strachy málem pochcal, začal bulet a mezi vzlykama řekl, že s ní brácha někam odjel, aby se jí zbavil.
Jake neměl rád násilí, a tak Harryho přivázal ke starému ocelovému potrubí a šel tuhle špinavou díru sám obhlídnout.
Po tašce ani tlustýmu Buckovi ani stopy. Harry nekecal. Dokonce se fakt pochcal. Nechali ho tam přivázanýho a odjeli.

Čtvrtek večer

Jacob s Tonym projeli skoro celý město, ale tlustýho Bucka nikde nepotkali. Pár lidí ho vidělo kolem poledne u řeky, ale moc důvěryhodný zdroje to nebyly. Šlapky a jejich pasáci, a taky nějakej dealer, co prodává říznutej koks před školou bohatejm smradům. Zato potkali Brendu. Už nebyla na Jacoba tolik naštvaná, ale teď byla spíš uražená, jak mu sama řekla. A uražená ženská, to je horší průser, než ztracená taška s bůhví čím. Tony se snažil situaci trochu vyžehlit, jednak chtěl co nejdřív najít tu podělanou tašku a jednak potřeboval, aby se Jake nerozptyloval s nějakou píčou.
Brenda jim nakonec byla užitečnější než si původně mysleli. Prozradila jim totiž, že její kámoška Penny, která šlape na bulváru, viděla asi před hodinou tlustýho Bucka i s bráchou u Chcíplýho kojota. Vyprávěli tam prej, že podělali jeden kšeft, ale už je to všechno vyřešený. A taky se prej říká, že má Jake průser a Tony to za něj žehlí.
Tony už jí měl plný zuby, a tak jí poslal zase šlapat na její plácek.

"Kámo, tohle sami nedáme, a Tyvíškdo nám teď kluky na pomoc nepošle, v tomhle jedem sami", shrnul situaci Tony.
Jacob přitakal a navrhnul, že počkají, až bráchové půjdou domů a počkají si na ně. U Kojota by mohlo být totiž sakra horko, obzvlášť jestli tam Buck a Harry budou mít podobně natvrdlý kámoše.

Pátek nad ránem

Jacob držel stráž a Tony hlasitě chrápal na sedadle spolujezdce. Do předání tašky Bosoovi zbývalo necelých 10hodin a Jake neměl v ruce nic, kromě svýho věrnýho kámoše Glocka.
Bráchové byli v docela dobrý náladě na to, že podělali kšeft. Kolem třetí ráno se začal bar vyprazďnovat, obsluha tady nebyla zdaleka tak pěkná jako v The Baru, ale zato měla svaly a uměla si sjednat pořádek. Když se to vevnitř začalo rvát, všechny do jednoho vyházeli a nálevnu zavřeli.
Tohle byla jejich příležitost. Jacob probudil Tonyho a pomalu se rozjel za Buckem a Tonym.
Měli slušně nakoupýno, přesto dokázali jet docela rychle a nevysekat se v první zatáčce.
Tony s Jakem počkali, až bráchové zalezou do haly a budou se chystat spát.
Opět chtěli využít moment překvapení, tentokrát už to musí vyjít.
Když je Harry znovu uviděl, nezmohl se ani na slovo. Buck stihnul hrábnout po zbrani, ale Tony byl rychlejší, vykopnul mu jeho bouchačku z ruky a nasměroval ho pěkně k potrubí, které jeho brácha už tak důvěrně znal.

"Tak KDE JE TA TAŠKA", začal z lehka Jacob, "nemám na vás, vy zmrdi, celou noc."
Harry se skoro zhroutil a Buck dělal, že neslyšel.
"Kde je ta taška, ptal se kámoš", zopakoval Tony a namířil Buckovi do rozkroku.
"Žádnou zkurvenou tašku nemáme, zahodil jsem jí do hajzlu, nechci s těma prasárnama mít nic společnýho!", začal řvát Buck.
"Ten podělanej kretén, hodil tu podělanou tašku do hajzlu, slyšel jsi Jakeu?" pronesl Tony rádoby pobaveným tónem.
Tonymu došla trpělivost. Věděl, že on má na svědomí celou tuhle podělanou situaci. On totiž doporučil Bossovi Jakea na tenhle kšeft, protože mu chtěl pomoct. A teď je stejně v prdeli jako Jake. Možná ještě víc. Protože Jake ani neví, co v Tý tašce je. A až Boss zjistí, že ta taška si plave někde v podělaný řece, rovnou je oba zastřelí a budou plavat taky.
Jacob se snažil z tlusťocha vytáhnout, kde přesně tašku zahodil. Ten se pod pohrůžkou a reálnou možností, že přijde o svoje nádobíčko nechal slyšet, že tašku zahodil do vody kousek od tý základky pro zbohatlický děcka. Takže šlapky nekecaly, vážně tam byl.

Jak už bylo v týhle hale zvykem, zůstali její obyvatelé po odchodu Jakea a Tonyho přivázaný u starýho potrubí.
Jako pojistku si bratry takto zvěčnili, aby měli jistotu, že nikde nebudou kecat.
Tony navrhoval, že je oba nechaj za živa zalejt betonem do budovy banky, kterou staví v centru, že jeho kámoš Ted tam jezdí s míchačkou, protože viděli, co je v tý tašce. Ale Jake to smetl ze stolu, že s tím nechce mít společnýho.
Tohle byly malý ryby a kdyby chtěly mluvit, už by to udělali.

Pátek ráno

Jake s Tonym už tři hodiny popojížděli po proudu řeky a hledali TU podělanou tašku.
"Hej Tony, nechceš mi už konečně říct, co v tý tašce je, ať vim, kvůli čemu za chvíli zdechnu?", nadhodil Jake, když se prodili po kolena ve studený vodě a prohledávali jednu ze zátok, kde se mohla taška zaseknout.

"Když jí najdeme, bude lepší, když to vědet nebudeš", opáčil starostlivě Tony.
"Kurva Tony neser. Na druhou stranu, když jí nenajdeme, už bude jedno, že ti dlužim těch sto litrů", snažil se zlehčit situaci Jake.
V tu chvíli zahlídli černou věc o velikosti příručního zavazadla na druhé straně koryta. Jelikož Tony neuměl plavat a už tak bylo k podivu, že do vody vůbec vlezl, musel se tam vydat Jake. Beztak to byl jeho průser.
Když doplaval v ledový vodě až k věci, která vypadala jako TA taška, zjistil, že to sice je TA taška, ale že je prázdná.
"Tak teď jsem teprve v hajzlu", pomyslel si a chvíli vážně přemýšlel o tom, že se radši utopí.

Pátek poledne

Mokrý a promrzlí došli do šéfovy kanceláře. Tony už v duchu viděl, jak jeho hlava leží vedle prasečí, dole u Řezníka na pultu. Jake držel v ruce prázdnou tašku a docela smířeně vešel do Bossovy kanceláře.
Na tváři Tyvíškoho se zračil zvláštní úsměv. Poslal svojí hlídku ven, aby měl s Tonym a Jakem trochu soukromí.
"Tohle bude zlý", říkali si oba v duchu.
"Pánové posaďte se, přeci tady nebudete takhle postávat", vybídnul je Boss. "Vidím, že mi nesete mojí tašku", pokračoval v monlogu.
"No víte šéfe", začal koktat Tony.. "šéfe my to podělali", dokončil větu Jake.

Boss dávno samozřejmě věděl, že to posrali, proto to byl taky Boss. Nebo taky Tyvíškdo, jak mu říkali ti, kdo se ho opravdu báli. Tonyho s Jakem měl obzvlášť v oblibě, přesto, že nebyli jeho synové ani jinak pokrevně příbuzní.
Našel je na ulici jako dva puberťáky, co se potulovali a nevěděli do čeho píchnout. Vzal je k sobě pod křídla a po tom, co se trochu zaučili, nechal je dělat i důležitější věci. Sem tam něco posrali, ale to už se tak stává. Boss byl hlava gangu dost dlouho na to, aby věděl, že věci se někdy poserou. A taky věděl, že nad těmhale klukama musel držet ruku sám anděl strážnej. Protože i když to totálně podělali, mohl ze šuplíku vytáhnout obsah tašky, kterou Jake rezignovaně držel v ruce.
Jake ani Tony nechápali, jak je to možný. Jake vlastně ani nevědel, co to je, ale když viděl, jak se Tonymu ulevilo, málem se štěstím rozbrečel.
Boss tady nebyl od žádnýho dlouhýho vysvtělování, prostě je oba poslal domu s tím, že je nechce hodně dlouho vidět.
A až je bude chtít vidět, tak se do včas dozví.

Pátek ráno

Řezník nebyl jenom řezník, ale hlavně Bossův "uklízeč", kterej vážně porcoval lidi. Byl obrovskej a zrzavej. Kromě porcování masa a lidí, což je technicky vzato taky maso, Řezník rád rybařil. Jelikož byl zvyklej do kšeftu vstávat brzo, nedělalo mu problém vstávat ani na ryby. Dneska byl pátek a měl volno.
Dal si budíka na půl čtvrtou, sbalil si rybářský nádobíčko, navlíknul prsačky, do kterejch by se vešel takovej celej Tony i s jeho kovbojskejma botama a vyrazil na řeku. Měl svoje oblíbený místo v zátoce, kde nebyl moc silnej proud, ale všechny ryby tudy musely jednou zákonitě proplavat. To bylo jeho heslo. A ne vždycky rybama myslel jenom ty s ploutvema a šupinama. Jakože ne vždycky porcoval jenom vepřový.

V pátek nad ránem se tak těšil, že si v klidu zarybaří. Připravil si prut a návnadu, nadhodil si, a nejdnou uviděl ve vodě plavat něco o velikosti příručního zavazadla. Jelikož byl Řezník fakt vysokej, dokázal dojít skoro do půlky koryta, aniž by musel plavat.
"No to mě poser" zaklel nahlas, a to Řezník moc často nekleje, "to je šéfova taška".
Protože věděl, že šéf se po týhle věci shání, vybral její obsah a tašku nechal radši plavat.
Zase si zabalil celou výbavičku, všechno naložil do auta, svlíknul si prsačky a vyrazil za Bossem do kanclu.

Když vyjel od řeky na hlavní silnici, zahlédl známé auto zaparkované u břehu a dvě osoby brodící se po kolena ve vodě.
Jedna z nich držela v ruce červený kovbojský kozačky.

"Máte kliku, tentokrát u mě na pultu neskončíte" pomyslel si Řezník, ušklíbnul se a vydal se směrem do centra, kde byl jeho kšeft a nad ním Bossova kancelář.

Chřipková

21. října 2016 v 12:30 | trideci |  Myšlenky
Třetí den jsem zavřená doma. Ve společnosti horkého čaje s medem a zázvorem, paralenu a stopanginu. Samoléčba. Za okny se ukazuje pravé podzimní počasí v plné síle. Všechno je šedivé a zamračené. A mokré. Včera odpoledne na chvíli vykouklo slunce a rozzářilo oblohu. Stromy ve větru jako by tančily a listí postupně přecházelo ze zelené do žluté až k hnědooranžové. Nádherná paleta barev. Poslední měsíc neobouvám skoro nic jiného než holinky a okolo krku omotávam obrovskou šálu se vzorem kostky, která mě měla chránit před studeným větrem. Její vínová barva ve mně evokuje Vánoce. Nevyhneme se jim, jsou za dveřmi. Obchody už jsou plné čokoládových figurek a kýčovitých dekorací. Podzim je taky období, kdy naprosto přirozeně přecházíme k pití červeného vína. Vína, které je na horké léto moc syté a těžké, které vás v chladných dnech zahřeje a potěší. Jeho rubínová červeň zabarví nejdřív sklenku a potom rty.
Včera večer, když už jsem se chystala spát, zabalila se do dvojité zimní peřiny, na sobě flanelovou teploučkou košili, jsem otevřela místo knihy výjimečně tablet. Po posledním hektickém týdnu, pracovních povinnostech, znavená nemocí, rozklikla jsem stránky blogu a nestačila se divit. Můj článek byl na titulce a namísto běžných dvaceti přečtení jich měl skoro dvěstě. V tu chvíli jsem měla obrovskou radost a hned začala odpovídat na všechny ty komentáře pod ním. Příjemným překvapením bylo, že většina z nich byla pozitivní, lidé se v článku poznávali, sdíleli stejné pocity. I ty zdánlivě negativní komentáře byly konstruktivní a cítila jsem z nich zájem. Potěšilo mě hlavně to, že naprosto cizí lidé umí projevit náklonnost a podpořit. Dnes se většinou setkáte s negativním postojem, posměšky, prostě je snažší "hejtovat", než sám něco dokázat. Použijeme-li slovník dnešních puberťáků.
V naší firmě se za posledních několik měsíců událo hodně změn. Většina stávajících zaměstnanců byla nahrazena, přišli noví lidé, nové vedení. Já zatím zůstávám. Stojí mě to hodně nervů a nutí právě k takovým zamyšlením, jako v nedávném příspěvku. Lidé často ze strachu zůstavají na místech, kde nejsou spokojení nebo jsou dokonce nešťastní. Nemůžeme dát všichni hrdinsky výpovéď, poslat šéfa do patřičných míst a hrdě odkráčet do západu slunce. I když kolik lidí právě po tomhle netouží. Plus pár vybraných slov a gest.
Četla jsem různé motivační články, stálo v nich "co byste dělali, kdyby nezáleželo na penězích" a podobné úvahy. Nikdo by dobrovolně neseděl za stolem v černobílé kanceláři a nedělal otrockou práci. Jsme svázáni konvencemi a vlastním strachem. Kamarád mi půjčil knihu "Kam se poděl můj Sýr". Kraťoučký motivační příběh o lidech a myškách, který nádherně vystihuje povahové vlastnostni většiny lidí a každý se v něm najde. Přečetla jsem jej teprve nedávno a stále o něm přemýšlím.
Aktuálně je ve hře nabídka na zajímavou spolupráci. Na projektu, který už je víceméně rozjetý, jen potřebuje trochu podpořit. Nestálo by mě to žádné peníze. Jen čas, energii a vlastní invenci. Pracovala bych s lidmi, kteří jsou moji kamarádi. Z dlouhodobého hlediska by to však znamenalo opustit bezpečí sýrové stanice a vydat se do bludiště. Do neznáma. Překonat strach a zjistit, že někde čeká mnohem větší zásoba Sýra, jenom mít odvahu jí objevit. Ať už pro vás Sýr znamená peníze, štěstí, to správné uplatnění nebo navázání nových přátelství. Nebojte, nezbláznila jsem se. Jen jsem použila podobenství právě z té knížečky. Kdyby měla vyzařovat nějakou barvu, bude to žlutá, možná až sytě oranžová, kterou sice ráda nemám, ale je to barva nabitá energií. Je to barva Slunce.
Já si momentálně připadám jako vybledlá starorůžová. S náznaky do šeda. Nemoc i přemýšlení nad prací, budoucností, tím, co bych vlastně chtěla dělat, a jak se k tomu dostat mi ubírá na sytosti. Už se těším, až budu zase pěkně vybarvená fuchsiová.


http://knco.com/enjoying-the-fall-colors-on-vacation/

V opojení

5. října 2016 v 19:35 | trideci |  Příběhy
Sára se pokoušela zapnout knoflíky u svého cardiganu. Marně. O jednu řadu se netrefila a vyšla z toalety se svetrem zapnutým nakřivo. Tvářila se, že všechno je v pohodě. Ale nebylo. Venku svítilo odpolední slunce a Sára se sotva držela na nohou. Dala si více, než jednu skleničku k obědu. Měla jich skoro pět. A k tomu jednoho panáka rumu, když šla "na záchod".

Sára patřila k ženám, které vždy dbaly na svůj vzhled. Pravidelně civčila, chodila na kosmetiku, kupovala si hezké oblečení a jedla zdravé věci. Pohled do zrcadla však nyní prozrazoval něco zcela jiného. Vrásky kolem očí a úst, povadlá oční víčka, šedá pleť posetá akné, mastné vlasy. Na sobě měla vytahaný svetr a džny, které jí byly natolik těsné, že musela povolit knoflík, aby v nich vůbec vydržela.

"Kdy se to stalo", pomyslela si, "kdy se ze mě stala troska?". Alkohol vždy patřil k jejím zálibám ovšem jen ve večerních hodinách a především o víkendech. Pak se stalo, že si nalila i v týdnu. Jedna, dvě neškodné sklenky u večeře. Později to byly dvě, tři sklenky bez večeře. Nakonec lahev vína místo oběda. S Markem, nyní již bývalým manželem se také na jedné party seznámili. Ona měla něco upito, on také. Dobře si rozumněli, a protože loď, na které se večírek konal, přistávala u břehu až za několik hodin, měli dost času se sblížit.

Následovalo několik radostných let. Žili spolu, milovali se, pořídili si první dítě. Sára zůstala doma, už nemusela pracovat. Marek jako CEO nadnárodní společnosti vydělával dost peněz, aby je všechny uživil. Cítila se vykořistěná. Najednou neměla vlastní hodnoty, postavení. Byla nikdo. Byla jen matka a manželka. A tak začala s alkoholem. Cítila se lepší, vtipnější, krásnější.

Teď se vrací z toalety v italské pizzerii v centru města, svetr má špatně zapnutý, sotva artikuluje a hodinky ukazují půl čtvrté odpoledne. "Jsi v pořádku?", ptá se starostlivě kamarádka Monica. Sára jen mávne rukou a zkontroluje dítě, které si hraje v dětském koutku. Zaplatí účet a namíří domu. Touží jen po tom, lehnout si do postele. Ale nemůže. Dnes hlídá Klárku, jejich dítě. Její dítě. Její milovanou holčičku, kterou si tak moc přála. A nyní jí může vidět jen jednou do týdne. A stejně nezvládne být střízlivá. Než přijede Marek, musí se probrat. Rozhodne se, že půjdou domů pěšky. Je to jen několik ulic. Marek jí opustil, nechal jí všechno, dům, auto, peníze. Jen to nejcenější si vzal. Jejich dítě. U soudu přednesl tak přesvědčivou výpověď, že soudkyně ani vteřinu neváhala a rozhodla ve prospěch otce. A to byla sama matkou. Nebo právě proto.

Sára měla nařízenou léčbu. Vzhledem k tomu, že k soudnímu líčení dokázala přijít střízlivá, dostal jen několik hodin týdně. Hrozila jí hospitalizace v ústavní léčebně pro duševně choré osoby. Ze začátku mohla své dítě vídat jen pod dozorem sociální pracovnice nebo manžela. Vedla si dobře, alespoň několik týdnů, a tak ji Marek nechal s dcerou o samotě. Nesmí to podělat. Nebo už svou milovanou holčičku nikdy neuvidí. Jenže by si tak moc chtěla lehnout. A ponořit se do tmy...


Zvonek. Bouchání na dveře. Světla blikající za okny. Venku je tma. Sára se pomalu probírá a netuší, kde je. "Tuhle zeď poznávám, hele, televize, jsem v obýváku. V našem obýváku. Co se to děje? PROBOHA, kde je moje dítě???".
V tu chvíli se dveře rozletí dokořán a vstupuje policie v závěsu s Markem. Jedním pohledem zkontorluje přízemí a rovnou zamíří do patra, kde se náchází ložnice a dětský pokoj. Klárka si hrála s panenkami, ale když slyšela hluk a sirény, dostala strach a zalezla pod postel. "Maminka spinkala dole, tak jsem jí nechtěla budit a šla jsem si hrát do pokojíčku", vysvětluje tatínkovi. Marek si jen povzdechne, dcerku utiší, že je vše v pořádku a poprosí jí, aby si ještě chvíli hrála v pokojíčku. Sejde po schodech, kde se probírá opilá Sára. "TOHLE si přehnala, nemohl jsem se ti hodinu dovolat, nechala si klíče v zámku, zvonek je vypnutej!! Jak jsem se měl asi dostat dovnitř. Ty krávo jedna vožralá, to dítě už nikdy neuvidíš, na to se připrav!", sdělil pološeptem Sáře výhružku. Ta seděla na pohovce a nechápala co se děje.

Tma. Zdál se mi hrozný sen. Byl tu Marek a policie. Sebrali mi Klárku, už zase. Plakala. Marek jí nese v náručí a říká jí, ať se nedívá na maminku, že mamince je zle. Zvedá se mi žaludek. Zvracím na podlahu. Usínám.


......................

Sára se probrala po několikahodinovém komatu. Když si uvědomila, že poslední události se opravdu staly a nejednalo se o zlý sen, rozplakala se. Při pohledu na zvratky na podlaze se jí udělalo opět nevolno. rychle běžela do koupelny, vyvrhla obsah žaludku do toalety, spláchla a přemístila se do sprchy. Stála tam dlouho. Střídavě si pouštěla teplou a studenou vodu. Venku již bylo světlo. Hodiny ukazovaly 6:30. Netušila, co bude celý den dělat. toužila jen po jednom. Dát si skleničku a propadnout se do tmy.

Zvracím. Obsah žaludku letí ven. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy jedla. Bolí to. Mám pocit, že vyzvrátím vnitřnosti.
Musím něco sníst. Uvařím si čaj a bude mi dobře. Asi bych měla zavolat Markovi. Bojím se. Na záznamníku blikají tři vzkazy. Nemám odvahu si je přehrát.

.....................

Od posledního incidentu uběhl měsíc. Pro Sáru tak tři dny. Střídavě spala, pila a zase upadala do bezesného spánku. Kamrádky jí nechávaly vzkazy na záznamníku i za dveřmi. Ty však byly zamčené. Sára existovala mimo realitu. Nevěděla, co je za den nebo jaký je měsíc. Byl listopad. Venku bylo chladno, padalo listí, pršelo. Nazula si kozačky. Zip nemohla dopnout, její lýtka byla nateklá. Při obouvání si všimla, že má každou ponožku jinou. Bylo jí to jedno. Natáhla si podzimní kabát. Ne, že by sledovala aktuální trendy, ale byl dost dlouhý na to, aby zakryl pyžamo, které měla už týden v kuse na sobě. Z kabelky, kterou po hodině našla za sedačkou, vzala kreditní kartu. PIN si pamatovala jen proto, že byl stejný jako domovní číslo. To si pro jistotu přečetla na schránce. Vydala se do obchodu. Potřebovala doplnit zásoby chlastu. Doma už nebyla ani kapka. Ani v lednici, ani ve spižírně, ani ve skrýši v šatníku. Přinutila se vstát z postele a sama sebe obelhávala, že si jde koupit něco k jídlu. V samoobsluze zamířila rovnou do oddělení lihovin. Sebrala z regálu dvě lahve vína a jednu vodku.

Nemůžu toho vzít víc, vypadala bych jako alkoholička. Stačí, že mám na sobě pyžamo. Ale přeci nepůjdu zítra znovu. Vrátím se a vezmu ještě jednu vodku. Pokladní se na mě divně kouká. Ostraha mě sleduje, co jsem vešla dovnitř. Socky. Jenom z alimentů bych si je všechny mohla koupit. Nevadí, po cestě jsou ještě číňani. Vezmu si druhou lahev tam, jenom musím vybrat z bankomatu.

Sára opustila samoobsluhu s taškou, jejíž obsah tvořilo víno, vodka a deset rohlíků. Napadlo jí, že když si koupí i něco k jídlu, nebude vypadat tak podezřele. Vydala se směrem k potravinám, které provozovali Vietnamci. Zapomněla však, že neberou karty a musela se vrátit do bankomatu. Upustila tašku s nákupem. Naštěstí flašky přežily. Došla k bankomatu, ale v tu chvíli zapomněla PIN. Věděla, že to je čílo domu. Jenomže se jí všechno slévalo dohromady. Cítila, že jí někdo stojí za zády. Rozhodně blíže, než by u bankomatu měl. Otočila se, ale nedokázala sestrojit kloudnou větu. A tak se sebrala a vyrazila směr domov. Jen pár minut ji dělilo od doušku vína a panáka vodky.

Přijdu domu a dám si koupel. Naleju si decku vína a skleničku položím na okraj vany. Možná si otevřu ty olivy s lososem, co mi přinesla Monica. Udělám si pěnu, umeju si vlasy a budu vypadat zase jako člověk. Ani si nepamatuju, kdy jsem se naposedly koupala. Možná si objednám pizzu. Už jen dvě ulice, přejdu tady přes hlavní nebo to vezmu zkratkou přes sídliště... půjdu přes sídliště, tam je malá šance, že mě potká někdo známý.

Sára vykročila směrem k lesíku, který byl za supermarketem. Hned za ním se nacházelo sídliště, které zde vystavěli na konci devadesátých let. Navazovalo na modernější domy, až plynule přecházelo ve čtvrť, kde stál i jejich dům. Jejich rodinný dům se zahradou o rozloze tísic metrů čtverečních, bazénem a vířivkou. Bylo to jen několik minut od centra, ale zároveň jim pozemek poskytoval dostatečné soukromí. Když pořádali párty pro přátele, když se milovali, když byla doma s malým dítětem. Když se chtěla nerušeně opíjet.


Už byla na dohled od domu, když zjistila, že nemá kreditní kartu. Musela jí nechat v tom bankomatu. Bylo jí jedno, jestli jí někdo uvidí a skoro letěla po hlavní třídě. Lahve v tašce o sebe cinkaly. Na semaforu akorát naskočila červená. Řidič červeného Volva se však rozhodl, že to ještě stihne. Sára byla příliš mimo na to, aby se rozhlédla a řítícího se vozu si ani nevšimla. Vběhla přímo do silnice. Taška s lahvemi vyletěla do vzduchu a za zvuku rozbíjejícího se skla dopadla na zem. Sára byla na místě mrtvá. Řidič seděl nehybně a držel se volantu. Nechápal, co se stalo. Byl v šoku. Sáře už nemohl pomoci. Záchranáři, kteří byli na místě za čtyři a půl minuty se ani nepokoušeli ženě poskytovat první pomoc. Její tělo bylo zaklíněno mezi zadními koly vozu a téměř rozděleno na dvě části. Policie dorazila o několik minut později.
Řidič prošel dechovou zkouškou, záznamy z kamer v křižovatce však potvrdily, že projel na červenou.

Pitva prokázala, že Sára měla v těle 1,5 promile alkoholu v době, kdy byla zabita. Řidič byl odsouzen na dva roky odnětí svobody s roční podmínkou, vzhledem k jeho beztrestné minulosti a výpovědi několika svědků, kteří potvrdili, že Sára byla alkoholička a její jednání nebylo racionální. Jedním ze svědků byl i její manžel Marek. Marek, který najal řidiče červeného Volva, aby Sáru sledoval a pokud se pohne z domu, nespustil jí z očí. Když viděl, že se spěšně vrací ze svého alkonákupu a řítí se k silnici, neváhal a sešlápl plynový pedál. Přeci jen mu pan M. slíbil sto tisíc EUR, když bude mít jeho žena "nehodu". To mu stálo za všechna rizika...

Další články


Kam dál