Březen 2016

Minimální trvanlivost

28. března 2016 v 20:35 | trideci |  Myšlenky
Někdo si zpívá v koupelně, já u mytí nádobí. Adele volá na celý kolo, a já falešně hulákám do dřezu. Teď koukám na svoje nehty, lak v háji. Království a půl koně za myčku, vážně.
U těch domácích prací má jeden čas na přemýšlení,a při vylévání domácí tatarky do kanálu, chudinka to měla už za sebou, a to byla teprve z neděle, si říkám, že nejenom jídlo, ale i vztahy mají svoje datum spotřeby. Nenalezneme ho na obalu, ani zespoda na víčku, prostě není vidět. Často se mluví o přátelství nebo lásce na celý život. Ale je možné udržet dvě cizí osoby na stejných vlnách, i když kurz se každému mění jinak?

Znám lidi, kteří spolu celý život jsou. Třeba moje babička a děda. Poznali se před padesáti lety a jsou spolu dodnes. Někde jsem viděla obrázek dvou starých lidí, jak se drží za ruce a u toho je napsáno, jak je možné, že spolu vydrželi šedesát pět let. A odpověď zní, že se narodili v dobách, kdy bylo zvykem věci opravovat, ne vyhazovat. To se mi strašně líbilo a pokaždé si to vybavím, když se na moje prarodiče podívám. Babička přišla z chudých poměrů na východě, doslova si v sedmnácti sbalila tašku a vyrazila do světa. Dostala se až na hory, kde pracovala jako pomocná kuchtička, a tam se seznámila s dědou. Ten jezdil s rolbou a asi to byl pěknej proutník. Dodnes babi tvrdí, že jí "zatáhnul do pokoje a zneužil". Dědova verze je, že jí chránil před jiným amantem. Pravda bude asi někde uprostřed, co jsem pak slyšela z vyprávění a matně si vybavuju, babi byla pěkný číslo. To vymetání večírků jsem asi zdělila po ní. Ne, že by to mámu přeskočilo, ale na tu spíš skočil táta, a za devět měsíců jsem vyskočila já. Taky v tom nebyla úplně nevinně, to spíš ten táta. Chtěla z baráku od rodičů, tak pro to udělala všechno možný. Aby se dostala do dalšího baráku k tátovým rodičům o vesnici vedle, a starejte se. Říkám si, kdybych já přišla ve dvaceti s bubnem, jestli by mě hnala nebo ne. Nicméně zpátky k babi a dědovi. Když se na ně koukám, tak je evidentní, že se mají rádi. Ale zároveň by se chtěli odstěhovat každý na jinou planetu. Jenomže oni by bez sebe už neuměli žít. Kdo by dědovi vyvařoval a staral se o něj, a babi by se zase neobešla bez jeho věčného pošťuchování, naschválů a srandiček. A to je mu sedmdesát pryč.

V dnešní době jsme zvyklí, že všeho máme dostatek, žijeme v přebytku. Vyhazujeme potraviny, máme plné skříně šatů, které nenosíme, někdy jsou ještě s cedulkou. A stejně tak se chováme ke svým přátelům a blízkým. Automaticky počítáme s tím, že jich je neomezeně a pořád tady budou, nikdy se nezkazí.Jak mi jednou řekla bývalá tchyně, na vztahu je potřeba pracovat. I když se nám nechce, partner nás štve, jsme unavení, neměli bychom naši náladu přenášet na druhého. Někdy to jde všechno samo, přirozeně, jenomže když jedete dlouho z kopce bez šlápnutí, logicky musí následovat pěkná fuška nahoru. To platí nejen u vztahů s chlapama, o tom by se mohly popsat všechny lesy, i ty recyklovaný a stejně by to nestačilo, ale i u přátelství. Jenomže někdy zjistíte, že vy pořád do toho kopce makáte, snažíte se to urvat, a pak se otočíte a vidíte, že ten druhý to vzdal. Nebo co je horší, táhne vás dolu. A pak je lepší, nechat ho jít. Najednou jste sice na cestě sami, po dlouhé době, ale třeba na vrchu čeká někdo, kdo s vámi zase kus pojede. Jde jen o to, nebát se jet chvíli sám.
Ach jo, konec rozjímání, pračka se sama nepověsí.


intro

28. března 2016 v 20:26 | trideci |  Myšlenky

Je pondělí večer, sedím sama v cizím bytě, v cizím městě. Muž odjel, pes podřimuje. Za oknem je tma a prší. V tomhle městě pořád prší, a když neprší, tak bude pršet. Město na severu.

Před několika měsíci se mi kompletně změnil život. Nová práce, nové město, nový muž. Staří přátelé odešli. Není tomu tak dávno, co jsem byla osamělá, vymetala večírky, hledala manžela na baru. Teď bych asi měla napsat, že toho všeho lituju a chci vrátit čas. Nechci a nelituju. Jsem vděčná za každou party, protančenou noc a vypitou lahev vodky. Díky tomu se můžu posouvat dál, říct, že jsem něco zažila a možná, možná se i usadit. Lidem, kteří mě znají nebo spíše těm, kteří si myslí, že mě znají, to může připadat směšné, ale už vím co chci. A kolik z nás tohle může říct. Jsem vděčná za všechny ty příběhy, které jsem prožila, už jenom proto, že mám co vyprávět.

Jsem typické devadesátkové dítě. Zažila jsem hraní venku, tábory, počátek mobilů a internetu. Volali jsme si na pevnou, jestli může Bára ven, a do tmy, v létě dřív, jsme museli být doma. Kamarády jsem měla spíš kluky než holky, domu chodila špinavá a otlučená, zatímco ostatní holčičky měly krajky a culíčky. Kolem puberty jsem začala objevovat holčičí časopisy a od té doby jsem měla jediný cíl. Mít kluka! Začalo to bravíčkem, pak top dívky (schválně, kdo si pamatuje), následovalo cosmogirl a nakonec dospělácká verze cosma. To jsem ale přeskočila asi šest let. Během té doby jsem byla tisíckrát zamilovaná do každého kluka na táboře, souseda, kluka v autobuse. Prostě jsem chtěla TU lásku z časopisu. Ale oni mě nechtěli. Možná proto, že jsem neměla ty kraječky a byla od šmíru, s řetězem kola zaseknutým v kotníku. V pubertě pak nemožně oblečená, protože tenkrát frčela jiná móda, a než jsem to mohla nějak ovlivnit, bylo už pozdě.

Na střední začal nový svět, nekonečno kluků a já byla v sedmém nebi. Po roce prozkoumávání a prvních láskách, opětovaných i ne, přišla ta první opravdická. Trvala celou střední i chvíli po. Znala nás celá škola, já nafrněná, on proutník. Něco jako herečka a fotbalista na gympl poměry. Po střední přišlo chvíli hraní na dospělé, než se dostavila realita. A pak moje bloudění.

Chtěla jsem rychle zapomenout a začít novou lásku, mít něco opravdového,dospělého.
Jenomže čím víc chcete...

Strejda Jirka

28. března 2016 v 20:18 | trideci |  Historky
Bylo léto, konec července. Ve vzduchu se vznášela vůně tepla a bezstarostnosti. Seděly jsme s Natálkou na zahrádce v centru, tak dopadl náš holčičí sraz ze střední. Cítila jsem se dobře, byla jsem blond, na sobě letní šatičky, v sobě pár piv. Akorát jsem jí vyprávěla, jak končím s chlapama a záviděla jí její novou lásku. U okolních stolů se to hemžilo chlápkama, někteří vypadali líp jiní ženatě. Naproti se usadila partička okolo čtyřicítky. Tenkrát mi připadali jako pěkný třicátníci. Zvlášť jeden z nich. Pokukovali jsme po sobě, až jsem šilhala. Za chvíli jsme se náhodně potkali v chodbě. Dobrá, zas taková náhoda to nebyla, jak později sám přiznal. Ač starší, měl v sobě klučičí roztomilost. Jsem nemožná, co se týče věku u chlapů, všichni mi tenkrát připadali jako starší třicátníci. No, byl to spíš mladší čtyřicátník. A já dvacítka. Dobře, čtyřiadvacítka. Každopádně se mi ta situace líbila a dala jsem mu na sebe číslo, což neuniklo těm hochům od jeho stolu.

Hned druhý den mě pozval na drink. Asi jsem měla dělat víc hérečku, ale kývla jsem mu na to. Přesto, že byl pátek večer. Sraz jsme měli v centru. Měla jsem to jen tak tak, uřícená jsem letěla domu z tréninku, rychle sprcha, nahodit další šatičky, botičky a vyrazit. Šla jsem samozřejmě pozdě. Celá nervózní, rande po sto letech. Já husa. Pokud nechcete znát pravdu, neptejte se. Tak nějak mi to maminka říkávala. No nenapadlo mě, že bydlí se ženou. Těhotnou. Bylo mi jí líto. Bylo mi líto mě. Nevěděla jsem, co mám dělat, odejít, zůstat? Šla jsem se zklidnit, opláchnout a srovnat si možnosti. Začít si se ženáčem nebo se sbalit a vypadnout. Byla jsem blbá. Přistoupila jsem na jeho hru. Následovalo pár dalších skleniček, panáků, procházka přes město, procházka přes park. Chtěli jsme se, ale nešlo to. Ta morální gilotina nám visela přímo nad hlavami. Nakonec mě to přestalo bavit a zavolala jsem si taxi domu. Jel se mnou. Nahoru nešel. Ještě v noci se mi omlouval, že je idiot. Měl pravdu.

Z nevysvětlitelného důvodu to nebylo naposledy, co jsme se viděli. Jako by zakázané ovoce pořád líp chutnalo. Začal chodit k nám na tréninky, alibista. Pak jsme se viděli i sami, ale jiskra byla pryč. Najednou jsem ho viděla. Jeho pravou tvář. Ten malej kluk, co si chce hrát, tam sice pořád byl, ale mamka už ho volala k obědu. Že má dítě, jsem se dozvěděla o několik měsíců později, ale bylo to spíš jen potvrzení toho, co jsem si dávno myslela. Vlastně se mezi námi nikdy nic nestalo, ale být jeho žena, stejně ho skalpuju.

https://caseykoester.wordpress.com/2012/08/05/irony-and-the-seven-year-itch/

Takhle nějak to bylo... "Slaměný vdovec"... jenomže Marilyn je jenom jedna!

P.S.: kdo neviděl, vřele doporučuji, je to klasika!