intro

28. března 2016 v 20:26 | trideci |  Myšlenky

Je pondělí večer, sedím sama v cizím bytě, v cizím městě. Muž odjel, pes podřimuje. Za oknem je tma a prší. V tomhle městě pořád prší, a když neprší, tak bude pršet. Město na severu.

Před několika měsíci se mi kompletně změnil život. Nová práce, nové město, nový muž. Staří přátelé odešli. Není tomu tak dávno, co jsem byla osamělá, vymetala večírky, hledala manžela na baru. Teď bych asi měla napsat, že toho všeho lituju a chci vrátit čas. Nechci a nelituju. Jsem vděčná za každou party, protančenou noc a vypitou lahev vodky. Díky tomu se můžu posouvat dál, říct, že jsem něco zažila a možná, možná se i usadit. Lidem, kteří mě znají nebo spíše těm, kteří si myslí, že mě znají, to může připadat směšné, ale už vím co chci. A kolik z nás tohle může říct. Jsem vděčná za všechny ty příběhy, které jsem prožila, už jenom proto, že mám co vyprávět.

Jsem typické devadesátkové dítě. Zažila jsem hraní venku, tábory, počátek mobilů a internetu. Volali jsme si na pevnou, jestli může Bára ven, a do tmy, v létě dřív, jsme museli být doma. Kamarády jsem měla spíš kluky než holky, domu chodila špinavá a otlučená, zatímco ostatní holčičky měly krajky a culíčky. Kolem puberty jsem začala objevovat holčičí časopisy a od té doby jsem měla jediný cíl. Mít kluka! Začalo to bravíčkem, pak top dívky (schválně, kdo si pamatuje), následovalo cosmogirl a nakonec dospělácká verze cosma. To jsem ale přeskočila asi šest let. Během té doby jsem byla tisíckrát zamilovaná do každého kluka na táboře, souseda, kluka v autobuse. Prostě jsem chtěla TU lásku z časopisu. Ale oni mě nechtěli. Možná proto, že jsem neměla ty kraječky a byla od šmíru, s řetězem kola zaseknutým v kotníku. V pubertě pak nemožně oblečená, protože tenkrát frčela jiná móda, a než jsem to mohla nějak ovlivnit, bylo už pozdě.

Na střední začal nový svět, nekonečno kluků a já byla v sedmém nebi. Po roce prozkoumávání a prvních láskách, opětovaných i ne, přišla ta první opravdická. Trvala celou střední i chvíli po. Znala nás celá škola, já nafrněná, on proutník. Něco jako herečka a fotbalista na gympl poměry. Po střední přišlo chvíli hraní na dospělé, než se dostavila realita. A pak moje bloudění.

Chtěla jsem rychle zapomenout a začít novou lásku, mít něco opravdového,dospělého.
Jenomže čím víc chcete...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 deweydumple deweydumple | Web | 2. června 2016 v 16:12 | Reagovat

Je neskutecne, jak cas plyne a jak se vsechno meni. Ja se narodil koncem devadesatych let a nejake volani na pevnou nebo tak si vybavuju uz jen matne, ale souhlasim s tim, co chces rict a rozumim ti :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama