Minimální trvanlivost

28. března 2016 v 20:35 | trideci |  Myšlenky
Někdo si zpívá v koupelně, já u mytí nádobí. Adele volá na celý kolo, a já falešně hulákám do dřezu. Teď koukám na svoje nehty, lak v háji. Království a půl koně za myčku, vážně.
U těch domácích prací má jeden čas na přemýšlení,a při vylévání domácí tatarky do kanálu, chudinka to měla už za sebou, a to byla teprve z neděle, si říkám, že nejenom jídlo, ale i vztahy mají svoje datum spotřeby. Nenalezneme ho na obalu, ani zespoda na víčku, prostě není vidět. Často se mluví o přátelství nebo lásce na celý život. Ale je možné udržet dvě cizí osoby na stejných vlnách, i když kurz se každému mění jinak?

Znám lidi, kteří spolu celý život jsou. Třeba moje babička a děda. Poznali se před padesáti lety a jsou spolu dodnes. Někde jsem viděla obrázek dvou starých lidí, jak se drží za ruce a u toho je napsáno, jak je možné, že spolu vydrželi šedesát pět let. A odpověď zní, že se narodili v dobách, kdy bylo zvykem věci opravovat, ne vyhazovat. To se mi strašně líbilo a pokaždé si to vybavím, když se na moje prarodiče podívám. Babička přišla z chudých poměrů na východě, doslova si v sedmnácti sbalila tašku a vyrazila do světa. Dostala se až na hory, kde pracovala jako pomocná kuchtička, a tam se seznámila s dědou. Ten jezdil s rolbou a asi to byl pěknej proutník. Dodnes babi tvrdí, že jí "zatáhnul do pokoje a zneužil". Dědova verze je, že jí chránil před jiným amantem. Pravda bude asi někde uprostřed, co jsem pak slyšela z vyprávění a matně si vybavuju, babi byla pěkný číslo. To vymetání večírků jsem asi zdělila po ní. Ne, že by to mámu přeskočilo, ale na tu spíš skočil táta, a za devět měsíců jsem vyskočila já. Taky v tom nebyla úplně nevinně, to spíš ten táta. Chtěla z baráku od rodičů, tak pro to udělala všechno možný. Aby se dostala do dalšího baráku k tátovým rodičům o vesnici vedle, a starejte se. Říkám si, kdybych já přišla ve dvaceti s bubnem, jestli by mě hnala nebo ne. Nicméně zpátky k babi a dědovi. Když se na ně koukám, tak je evidentní, že se mají rádi. Ale zároveň by se chtěli odstěhovat každý na jinou planetu. Jenomže oni by bez sebe už neuměli žít. Kdo by dědovi vyvařoval a staral se o něj, a babi by se zase neobešla bez jeho věčného pošťuchování, naschválů a srandiček. A to je mu sedmdesát pryč.

V dnešní době jsme zvyklí, že všeho máme dostatek, žijeme v přebytku. Vyhazujeme potraviny, máme plné skříně šatů, které nenosíme, někdy jsou ještě s cedulkou. A stejně tak se chováme ke svým přátelům a blízkým. Automaticky počítáme s tím, že jich je neomezeně a pořád tady budou, nikdy se nezkazí.Jak mi jednou řekla bývalá tchyně, na vztahu je potřeba pracovat. I když se nám nechce, partner nás štve, jsme unavení, neměli bychom naši náladu přenášet na druhého. Někdy to jde všechno samo, přirozeně, jenomže když jedete dlouho z kopce bez šlápnutí, logicky musí následovat pěkná fuška nahoru. To platí nejen u vztahů s chlapama, o tom by se mohly popsat všechny lesy, i ty recyklovaný a stejně by to nestačilo, ale i u přátelství. Jenomže někdy zjistíte, že vy pořád do toho kopce makáte, snažíte se to urvat, a pak se otočíte a vidíte, že ten druhý to vzdal. Nebo co je horší, táhne vás dolu. A pak je lepší, nechat ho jít. Najednou jste sice na cestě sami, po dlouhé době, ale třeba na vrchu čeká někdo, kdo s vámi zase kus pojede. Jde jen o to, nebát se jet chvíli sám.
Ach jo, konec rozjímání, pračka se sama nepověsí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama