Duben 2016

Voják

22. dubna 2016 v 19:19 | trideci |  Historky
Posledních několik dní jsme strávili stěhováním. Občas jsem se zastavila, rozhlédla kolem sebe a musela si říct "holka, co tady sakra děláš?". Ještě nedávno jsem vymetala bary, skákala do postele s každým pěkným chlapem a hledala manžela. Teď se s jedním stěhuju do krásného nového bytu, taháme krabice jak šílení a já sama jsem vůbec nestihla, jak se to všechno seběhlo. Za pár týdnů to bude rok, co jsme spolu. Rok. Jak ten čas letí. Často se mi zdají bláznivé sny, ráno si nemůžu vzpomenout, co všechno jsem opravdu zažila a co probíhalo jen v mé hlavě. Zdálo se mi taky o vojákovi...

Seznámili jsme se na podzim. Strašně jsem se chtěla zamilovat a ukončit tu večírkovou mánii, do které jsem se dostala. Bylo to jako kolotoč, který vás baví, ale po čase už se vám začne dělat špatně a chcete seskočit, jenomže to nejde. V denšní době asi nebude překvapením, že jsme se našli na netu. Měla jsem pocit, že jsem vyhrála v loterii. Že jsem objevila zapadlý tiket, který někdo ztratil a já měla to štěští nejen, že jsem ho našla, ale ještě byl výherní.
Dokonalý muž, říkala jsem si. Byl neuvěřitelně pozorný, nenechal mě skoro za nic zaplatit, otevíral mi dveře, první mi psal dobré ráno a poslední dobrou noc. Byla jsem zamilovaná. A strašne si přála, aby nám to vyšlo. Trvalo dlouho, než jsme se sešli naživo, ale jako google maniak jsem si ho samozřejmě proklepla už předem. Voják, 26 let, vysokošlák, žije v Praze, syn veřejně známého otce. S tím zbytkem se dalo žít, s tím vojákem jsem trochu váhala. Kdo jde dobrovolně po střední škole do armády? Zase bude mít v sobě řád a nebude to zmetek, říkala jsem si. První rande probíhalo na náplavce. Klasika. Byly zrovna svatomartinské slavnosti. Ochutnávka vína v právé poledne, co víc si přát. Po dvou skleničkách už jsem ani nebyla tak nervózní a přešla jsem do stavu mysli "toho musíš urvat". Den probíhal přímo ukázkově, rande jsme zakončili večeří a už po cestě domu jsme se domluvili na další schůzce. V pondělí bylo volno a měli jsme domluvený výlet. "Jedu na výlet, opravdický, s chlapem a ne s Kohákovou, jupííí!". Vyzvedl mě doma, jeli jsme na nějakou zříceninu kousek od Prahy. Nahoře na věži romantika jak blázen, dolu už pěkně za ručičku. Ne, že bych chtěla tlačit na pilu, ale říkala jsem si, že by se mohl alespoň na ten čaj zastavit. Hodil mě domu a zase příště, bejbe. No tak jo, tak teda příště. Příště pár dní trvalo, až tu bylo rozsvícení Vánočního stromu na náměstí. Můj milovaný obřad, kdy začínají Vánoce a můžu se těšit na nekonečný přísun jídla, pití, návštěv a dárků. Ne, nenechám si zkazit Vánoce komercí a budu v sobě vždycky držet tu malou holku, která čeká s nedobrovolně zapletenými copánky a v krajkových šatičkách v dětském pokoji, až uslyší TEN zvonek. Přijela jsem pozdě, stál u schodů metra, ne zrovna dobře naladěný. Počkali jsme na slavnostní zahájení a abychom se vyhnuli davům, chtěli jsme odejít těsně před koncem. Jenomže jsme se dostali na špatné místo a zasekli se. Viděla jsem, jak je načuřený a ještě mi říkal, že davy lidí nesnáší. Sorry vojáčku. Tentokrát jsem byla rozhodnutá, že už ho prostě fiknu. Uběhnul skoro měsíc a pořád k ničemu nedošlo. To už není normální. "Co když ho nemá?!", dělaly jsme si s Kohákovou prdel.

No nakonec jsem to vlastně nezjistila. Zbytek večera probíhal tak, že jsme se dívali na Karlíka a továrnu na čokoládu, nesnáším ten film, pili čaj a objednali si jídlo. Po jídle jsem byla tak nacpaná a bylo mi zle, že bych se stejně na nic nezmohla. A ještě se mi podařilo poprskat ho čajem. Což by normálně byla hrozná prdel, ale ve chvíli, kdy jsem po něm chtěla sex, se to úplně nehodilo. Takže jsem se nechala odvézt na metro, ani jsem neměla náladu jet s ním přes celou Prahu v autě, adios amigo. Jelikož trpělivost nepatří mezi moje silný stránky, když se týden skoro neozval, napsala jsem mu, ať ze mě nedělá debila kouká to vybalit. Čímž jsem si akorát urychlila ortel. " Budeme kamarádi, jo?!" ..Nasrat. Slečna servírka trošku nechápala, když jsme přišly ve dvě na oběd a odcházely v osm večer, o několikr litrů vína veselejší a vlastní soudnost lehčí. "Slečno servírko, já jsem se právě rozvedla", "A stejně neměl péro", jsou jediný dvě věty, který si z toho ODPOLEDNE pamatuju. Ráno jsem se vyspala do růžova a napsala Kohákový, že na silvestra teda jedu 1+0. Klasicky.
Ještě dlouho mi to nedalo spát. Co se vlastně stalo, jestli se vůbec něco stalo. Jenom jsem se mu prostě nelíbila? To by mě alespoň obtáhnul ne? V tom aby se Mata Hari vyznala.
Po několikavečerním hloubání se sklenicí vína v ruce, jsme s Kohákovou došly k závěru, že jeho otec viděl video, jak (ne)házím oštěpem a takovou ostudu v rodině by prostě nepřežil. Že jo, Honzo.



S tím oštěpem to byla sranda, určitě neměl péro...
depositphotos.com

Alláh z pláže

6. dubna 2016 v 10:22 | trideci |  Historky
Poslední dva dny bylo nádherné, skoro letní počasí. Z kozaček jsem přezula rovnou do balerín a odpoledne už to bylo jen na šortky a tričko. Včera při cestě z práce nádherně svítilo sluníčko, v autě jsem měla stažená okýnka, teplo bylo cítit ve vzduchu, a já si vzpomněla na naší dovolenou v Turecku. (Varování: následující řádky jsou 18+)

Jely jsme s Kohákovou na konci letních prázdnin, chvilku předtím dostala padáka a byla úplně bez práce. Před odjezdem jsme to stihly pořádně zapít a celá ta dovolená byla nakonec jedna velká party. A její cíl byl jasný, ulovit dovolenkový zářez. Což se nakonec ukázalo, jako ne úplně snadná záležitost. Vzhledem k tomu, že osazení hotelu tvořily rodinky rusů, němců, poláků a pak místní obsluha, animátoři atd. První večer jsme vyrazily do města, dvě holky, očividně bez doprovodu, jedna zrzavá druhá červenovláska, šaty těsne pod zadek a vychechtaný nacelou Antálii. Po obhlídce městečka jsem zakotvily v Magic baru. Ke každému drinku byl malý hlavolam, pokud jste ho vyluštli, dostali jste další rundu. Obsluha se mohla strhat, jeden tríček za druhým, ruku v ruce s vínem a najednou bylo po půlnoci, okolo procházelo posledních pár turistů, všechny restaurace a bary zavřené a my dvě, bílý holky, samy, uprostřed cizího města. Možná to bylo tím hektolitrem vína, ale rozhodně nám to nevadilo. Přesně si pamatuju, že jsem měla námořnické modro bílé pruhované šaty a když jsem se zvedla ze židle, měla jsem za sebou náhazený skoro celý balíček karet a absolutně ničeho jsem si nevšimla. Podvodníci. Jeden z těch čísníků se nakonec ukázal jako majitel baru, vypadal tak na čtyřicet a že už má něco za sebou. Nebylo mu ani třicet a bar zdědil po otci. Nakonec nás odvezl zpět do hotelu, a protože mu Verča učarovala, odvezl si jí ještě na "minutku" někam na romantiku na pláž.

Jak jsem říkala, hlavní část hostů tvořili rusové, které místní zrovna neměli v lásce, nejenom kvůli jejich chování a věčné ožralosti, ale i kvůli rozežranosti, kdy si naložili deset talířů na stůl, je to all inclusive, že jo, a většinu z toho nechali. A když jsme přijely my dvě, krásné, milé, trhlé češky, znaly jsme všechny od nočního kuchaře po uklízečku. Takže když jsem přišla uprostřed noci do hotelu, že počkám ve foyer na Kohákovou, recepční se mohl strhat, poslal poskoka do marketu pro víno a chtěl si hrozně povídat. Asi za hodinku se vrátila Veruna. Koukám, jak se otevřely dveře, a vplula si vysmátá Koháková, měla šaty s několika řadama volánků, přesně si pamatuju, jak se vlnily společně s její houpavou "měla jsem tři litry vína a sex ve vířivce" chůzí. Šly jsme spát a chudáka recepčního zanechaly v jeho šichtě. Ráno jsem se dozvěděla, že majitel baru byl něco jako prezident Konakli, kromě baru vlastnil ještě jeden hotel, kam jí vzal, kde místo jednoho pokoje byla vířivka, kde jí přehnul a pak jeli na motorce kolem pláže na hotel. 1:0 pro Kohákovou.

Asi třetí večer jsme jely na diskotéku do sousedního většího města. Ještě s nohama od písku a solí ve vlasech jsme naskočily do hotelového busu, který nás tam měl, spolu s dalšími hosty a animátory, kteří nás měli na starost, dovézt. Po cestě nás byl klasicky plnej autobus,respektive našich keců. Byl to takový ten mikrobus, takže pár lidí i stálo. Jeden z nich byl čmoudík v pruhovaným triku a užasle na nás zíral, když jsem si ho všimla, začala jsem se smát, on taky a říkal něco o tom, že meleme jak kulomet. Zbytek cesty jsme bavily celej autobus. Během povalování na pláži a pro usnadnění identifikace případných objektů, jsme si zvolily klasický, hodinový systém určování polohy cílů. Třeba "kunďák na 6ti hodinách" a podobně. Jenomže, když jsme vypadly z busu před diskotékou, naše hodiny nestačily. Všude okolo proudily davy čokoládových samců s modrýma nebo zelenýma očima, vilnýma pohledama a narvanýma kalhotama. Nezbylo než říct "kunďáci na čtyřiadvaceti hodinách". S pocitem, že jsme se ocitly v turecké telenovele, jsme se nechaly dovést k diskotéce. Rám u dveří nás asi ani nepřekvapil, je to přeci jenom divoká země, že jo. Vystoupaly jsme do prvního patra a už tam jsem si říkala, že jsem měla asi zvolit jinej model než "jdu právě z pláže". Okolo tyčí se obmotávaly rusky v blýštivých minišatičkách a na dvaceticentimetrových jehlách, bary byly obklopené očvidně bohatší vrstvou místních a my jen stály a valily oči. Po cestě jsem slíbily nějakým klukům z hotelu, že si sedneme s nima ke stolu, při čemž jsme netušily, že takovýto slib se rovná v jejich zemi podpisu manželské smlouvy. Pokud jsme se jen dovolily vzdálit, hned to bylo kam, proč a s kým jako jdeme. Nakonec jsme jim to politicky vysvtělily a do konce zájezdu od nich byl pokoj. Po vystoupání o další patro výš jsme objevily obrovskou terasu, několik dalších barů a mega nápis "disco hollywood". Tak to byla pecka. Nějaký barman na nás mává, "holky odkud jste a nechcete tancovat na baru? ". No masakr. Nakonec jsme se zakotvily o patro níž, kde hráli pecky z osmdesátek a ruský holky vedle u tyče neměly šanci. Okolo nás se utvořil kruh nadržených místních beachboyů a animátoři si brali třetí brufen, aby je z nás nekleplo. Mařena a Božena v akci. To byly naše plážový jména. Na pláži procházel "Alim waterrsport", kterej vyřvával "waterrr bannana, parragliding" a další. Samozřejmě se přišel družit, takže jsme mu řekly tyhle jména, a pak chodil vždycky okolo a řval "Mažeeena, Božeeena achooj". No hrozná prdel. Na diskotrysko s náma byly ještě dva důležité objekty. Bráchové Alláhové.
Bylo to ten den, někdy kolem poledne. Ležíme s Kohákovou znuděne na lehátkách, jíst mě nebaví, spát mě nebaví, stav pořád 1:0 a cíle nikde. Najednou se zjevili. Říkám "Mařeno čum, Alláh na 12ti hodinách". Nesli se jako právě vysochaní, jeden vyšší, s bradou hrdě vystrčenou, vlnou nagelovanou a naušnicí nablýskanou, druhej menší, s klukovským rozcuchem a nevinným výrazem. V panenkách se mi protočil jackpot. Když jsme rozbalily naše tanečky alá beegees, trošku nestíhali a o pár dní později nám řekli, že si mysleli, že jsme animátorky. Celkem jsem to chápala. Ještě si vlastně vybavuju jednu žárlivou scénu ten večer, to bylo s jedním animátorem. Asi si myslel, že mě na disco sbalí, když jsme řekly, že večer pojedem. A když jsem si ho chudáka večer vůbec nevšímala, špatně to nesl.

Ráno jsme neměly šanci stihnout snídani, takže jsme šly rovnou na oběd. Pokerface on, čísníci z nás nemohli. Prej kde jsme zase couraly. Jelikož času nebylo neomezeně a Alláhové se k ničemu neměli, musela jsem to jít trochu popohnat. Po cestě hanby od lehátka do moře jsem jednoho z nich nabrala a šli jsme plavat. V prvních okamžicích jsem zjistila, kde se celou dobu skrýval háček, i v noci ve výtahu po cestě z diskotéky se tvářili jak při poslední hodince a nic neřekli. Neuměli totiž skoro slovo anglicky. Tak to byla výzva. Ale rozhodně jsem nehodlala jet domu s nulovým skóre a odjezd se kvapem blížil. Takže chlapec dostane lekci z pár základních slovíček a až na to dojde, vlastně vůbec mluvit nemusí.

Hned první večer po příjezdu nás obsluhoval řepák. Řepák byl čísník, s vyholeným účesem, uprostřed hlavy měl něco jako ježka, namakanýma bicákama a celkem vypadal docela slušně. Ale hlavně měl luxusní monokl přes půl obličeje. Takže jsme si hned vymyslely historku, že přefikl nějkou německou paničku z hotelu a dostal na držku od manžílka. Pravda byla trochu jinde, kromě toho, že měl zálusk na Verču, byl taky kickboxer v nějaký jejich pralesní lize. A při posledním zápasu dostal. Nakonec se nám hodil, protože byl stejně jako Alláh turek a domluvil nám čtyřrande. Řepák nebyl žádný béčko, byl to vzdělanej kluk, několik let žil na severu Evropy, mluvil německy, anglicky a samozřejmě norsky/švédsky. Což byla ohromná prdel, jelikož Koháková pořád trpěla syndromem, že neumí dost dobre ingliš, a tak jsem přemejšlely, jakej že teda umí jazyk. Francoužštinu a španělštinu jsme vyloučily, že to je moc blízko, tam je reálná šance že mohl dělat atd. No takže jsme vymyslely švédštinu. Neumíte si představit tu prdel, když vybalil, že byl tři roky na severu. Málem jsme upadly pod stůl. Večer proběhl celkem v poklidu, ráno jsem našla pode dveřma milostnej dopísek, och jaká romantika. Abych to neprotahovala, problém nastal jenom při rozdělení pokojů. Jelikož my jsme měly s Verunou jeden, Alláh měl dohromady s bráchou a řepák, jakožto obsluha nesměl na pokoje hostů. Takže jeden večer jeli Koháková s řepákem k němu do bytu a já s Alláhem jsme obsadili náš pokoj. 1:1 vyrovnáno. Samořejmě Verča s řepákem nezahálela a skóre zýšila na 2:1, a tak až do konce dovolený zůstalo. Poslední noc jsem spala u bráchů na pokoji a řepák s Kohákovou řádili na naší 212. Letělo nám to někdy v podvečer, tím pádem jsme mohly poslední den strávit na pláži. Po snidáni jsme si pobalily a odklidly se na poslední opalovačku. Bráchové se přidali k nám a řepák někde dospával. Do odjezdu zbývalo pár hodin a pokoj jsme mohli odevzdat až těsne před. Takže mise byla jasná, naposledy si užít a Alláhem. Možná jsem si to měla odříct. Alláh si to totiž taky chtěl užít a v letadle jsem si pak skoro nemohla sedout. Ale co, takováhle parádní dovolená je jen jednou za rok. Taky už cítíte ten mořský vzduch?



*the beach boys*

Milenka

3. dubna 2016 v 19:21 | trideci |  Historky
Byla jsem milenkou ženáče. A přísahala jsem, že zůstanu na této straně barikády co nejdéle.
Jako dítě rozvedených manželů, samozřejmě kvůli nevěře, bych měla podváděním a lhaním naprosto opovrhovat a odsuzovat ho. Jenomže člověk míní...

Bylo to v létě, někdy na přelomu července a srpna. Jely jsme s holkama na víkend k jezeru, pronajaly si chatku a plánovaly si to parádně užít. Už když jsme přijížděly, o pár chatek dál jsem zaregistrovala zaparkovaný pěkný káry a partičku chlápků, kteří si víkend bez manželek očividně užívali. Samozřejmě netrvalo dlouho a stova jsme se vybalily, měly jsme je na verandě. "Holky, pojďte na drink, co pijete, my máme všechno, gril, DJe, panáky, pivko..".
Dělaly jsme hérečky co to šlo, co bychom si taky s těma čtyřicátníkama měly vykládat. Jenomže byli nadržený jak jeleni v říji, takže jsme se jich po zbytek víkendu nezbavily. Nicol jednoho z těch "samců" zvládla skolit už první večer, mimochodem měl se za pár dní ženit a ten jejich výlet byl zároveň něco jako rozlučka se svobodou. No rozloučil se se vší parádou. Druhej večer už mu do toho jeho karávnku se záclonkou lezla jiná chuděrka.

Na Verunu se nalepil asi nejstarší z nich, takovej pupkáč, ale neškodnej. No a na mě zbyl samozřejmě největší paroháč z celýho stáda, s největší károu a nejmenším kašpárkem. Čím víc jsem ho ignorovala, tim víc se mohl zbláznit. Líbilo se mu, jak jsem drzá a že z něj nemám absolutně respekt. Ani v nejmeším se netajil manželkou, ještě se vychloubal fotkama dcer. No pěkný děti teda neuměl. Ale do toho mi nic neni, říkala jsem si. V neděli se jich zbavíme a bude klid. Pravda byla samozřejmě trošku jinde. V sobotu ráno jsem si vyžádala snídani do postele, trošku jsem čuměla, když za chvíli vážně přišel s talířkem grill made vajíček a čajem. No co, ať se snaží, když už nic jinýho. Samozřejmě nemůžu potkat mladýho, perspektivního, bezdětnýho, právníka/doktora..To bych musela někam na riviéru a ne do kempu.

Páteční párty se na mě trošku podepsala a v sobotu večer mi kompletně odešly hlasivky. Nicol naháněla nejakýho Hradeckýho nabíječe z předchozího večera, btw ani jednou nespala v chatce, přístě můžeme vzít o postel míň. A Veruna potkala nějakýho týpka se sombrérem a strašně se zamilovala. Už se chtěla vdávat a chudák její Janek doma čekal s bytem, autem, iphonem... Takže jsem vlastně uvítala, že jsem se mohla zaparkovat k dědkům do party stanu. Dala jsem si pár jägrů na vykurýrování a chtěla jsem jít spát. Jenomže ženáč to stále nechtěl vzdát, poslední noc se chýlila k rozbřesku a on si stále neužil to svoje. Vyfasovala jsem ho do postele, jelikož nenosil spodní prádlo, což se mi následně potvrdilo, tak jsem měla co dělat, abych se mohla v klidu vyspat. Nebudu to prodlužovat, byla jsem hrdinka, nic nebylo, někdy kolem šestý přitáhla vylitá Koháková, upadla do komatu a ráno klasicky nic nevěděla.
Do 11:00 jsme se museli všichni vypakovat, takže sbohem a šáteček.

V pondělí přesně v 17:01 smska. Akorát jsem se balila v práci, ani jsem nemusela otvírat telefon, abych věděla kdo píše. Jelen stále neshodil paroží. Byla jsem sama, nikdo perspektivní v dohledu, manželku má daleko, tak z toho alespoň něco vytřískám. Když má na bavoráka a na to, začínat si s dvacítkama, špatně se mít nebude.

Potkali jsme se v restauraci asi za dva dny, byl ze mě snad ještě víc v háji než o víkendu. Což mi samozřejmě řekl a vzápětí napsal, asi pět minut po tom, co jsme se rozloučili.
"Holka, co teď", říkám si. Nicol s Kohákovou z toho nijak nadšený nebyly, ale ani jedna nemá nárok vynášet soudy. Nicol, která stihla za víkend obrazit dvě cizí chatky a Veruna, která má doma skoromažela a pak se plazí po každým sombréru, který potká.

Takže jsem si prostě začala s ženáčem, smsky, volání, randíčka, kávičky, obídky. Sem tam nějaká ta lascivější mmska. Nevyhnutelné se blížilo, tohle dlouho neuhraju. Co vám budu vykládat, nestálo (mu) to za nic. Asi byl celej nervózní, že se konečně dočkal. Pak jsme jeli na oběd a když mě vezl domu, vytáhnul z kaslíku v autě iphona. "Tak když chceš do toho elektra, tak koupíme ještě nějakej pěknej obal, ne?", říkám mu. Myslím, že za těch pár minut slušná satisfakce.

Na konci září jsme měli jet na dovolenou "bez manželek". Skolenej samec už měl po svatbě a byl zrovna někde na líbánkách, och, jaká romantika, takže jen část party. Nicol byla tím pádem ze hry a Koháková by jednak nedostala dovolenou, když měla dva měsíce prázdniny a jednak na pupkáče nebyla zvědavá. A jak jsem říkala, zrovna nadšením z ženáče neskákala.
Problém se vyřešil sám, žádná dovolená se nekonala, nový plavky jsem si vzala na koupák a chlapec už se neozval. Asi za 14 dní něco ještě zkusil, ale budoucnost žádná. Léto bylo pryč a já se potřebovala věnovat práci a hlavně práci na hledání někoho perspektivnějšho.
Ještě jsme se viděli jednou, asi o rok později. To už jsem nebyla ani jeho, ani zrzečka, nýbrž blond a v myšlenkách někde jinde. Pak proběhlo posledních pár sms, ale tím to vlastně haslo.

Proč jsem si na něj teď vzpomněla. Minulost nepohřbíš, je to tak a vždycky bude. Na podzim jsme byli s mým mužem na výletě na jižní moravě. Procházíme se po zámecké zahradě, čerpáme sílu na další večerní koštovačku, okolo courají ostatní výletníci. Naproti nám jde pár, pekně oháknutí alá máme největší barák z vesnice, oba civí do mobilu, ženská tlačí značkový kočárek a vedle nich pobíhá asi sedmiletá holčička. Samozřejmě to nebyl nikdo jiný, než ženáč s manželkou a rodinkou. Že by se konečně dočkal kluka, z prvního maželství dcera, s blondýnou druhá. Je dobrá, přištřihla mu křídla, říkala jsem si. A my se rychle pakujeme, tohle by nebylo radostné setkání po letech.

A děti, jaké je poučení na závěr? Vlastně žádné, nikomu jsme neublížili, i když si myslím, že stejně něco tušila, manželky mají na tohle šestý smysl. Já jsem si vyplnila mezičas a čtyřicátník si dokázal, že pořád dokáže sbalit mladou kost. Jestli mi to karma vrátí? Who knows, ale spíš bych řekla, že už jsem si svojí dávku podvádění a lží vybrala v předchozím vztahu s mistrem inženýrem, takže jsem jen uzavřela kruh. Ale nezapomínejte, karma is a bitch.

quotes.com