Voják

22. dubna 2016 v 19:19 | trideci |  Historky
Posledních několik dní jsme strávili stěhováním. Občas jsem se zastavila, rozhlédla kolem sebe a musela si říct "holka, co tady sakra děláš?". Ještě nedávno jsem vymetala bary, skákala do postele s každým pěkným chlapem a hledala manžela. Teď se s jedním stěhuju do krásného nového bytu, taháme krabice jak šílení a já sama jsem vůbec nestihla, jak se to všechno seběhlo. Za pár týdnů to bude rok, co jsme spolu. Rok. Jak ten čas letí. Často se mi zdají bláznivé sny, ráno si nemůžu vzpomenout, co všechno jsem opravdu zažila a co probíhalo jen v mé hlavě. Zdálo se mi taky o vojákovi...

Seznámili jsme se na podzim. Strašně jsem se chtěla zamilovat a ukončit tu večírkovou mánii, do které jsem se dostala. Bylo to jako kolotoč, který vás baví, ale po čase už se vám začne dělat špatně a chcete seskočit, jenomže to nejde. V denšní době asi nebude překvapením, že jsme se našli na netu. Měla jsem pocit, že jsem vyhrála v loterii. Že jsem objevila zapadlý tiket, který někdo ztratil a já měla to štěští nejen, že jsem ho našla, ale ještě byl výherní.
Dokonalý muž, říkala jsem si. Byl neuvěřitelně pozorný, nenechal mě skoro za nic zaplatit, otevíral mi dveře, první mi psal dobré ráno a poslední dobrou noc. Byla jsem zamilovaná. A strašne si přála, aby nám to vyšlo. Trvalo dlouho, než jsme se sešli naživo, ale jako google maniak jsem si ho samozřejmě proklepla už předem. Voják, 26 let, vysokošlák, žije v Praze, syn veřejně známého otce. S tím zbytkem se dalo žít, s tím vojákem jsem trochu váhala. Kdo jde dobrovolně po střední škole do armády? Zase bude mít v sobě řád a nebude to zmetek, říkala jsem si. První rande probíhalo na náplavce. Klasika. Byly zrovna svatomartinské slavnosti. Ochutnávka vína v právé poledne, co víc si přát. Po dvou skleničkách už jsem ani nebyla tak nervózní a přešla jsem do stavu mysli "toho musíš urvat". Den probíhal přímo ukázkově, rande jsme zakončili večeří a už po cestě domu jsme se domluvili na další schůzce. V pondělí bylo volno a měli jsme domluvený výlet. "Jedu na výlet, opravdický, s chlapem a ne s Kohákovou, jupííí!". Vyzvedl mě doma, jeli jsme na nějakou zříceninu kousek od Prahy. Nahoře na věži romantika jak blázen, dolu už pěkně za ručičku. Ne, že bych chtěla tlačit na pilu, ale říkala jsem si, že by se mohl alespoň na ten čaj zastavit. Hodil mě domu a zase příště, bejbe. No tak jo, tak teda příště. Příště pár dní trvalo, až tu bylo rozsvícení Vánočního stromu na náměstí. Můj milovaný obřad, kdy začínají Vánoce a můžu se těšit na nekonečný přísun jídla, pití, návštěv a dárků. Ne, nenechám si zkazit Vánoce komercí a budu v sobě vždycky držet tu malou holku, která čeká s nedobrovolně zapletenými copánky a v krajkových šatičkách v dětském pokoji, až uslyší TEN zvonek. Přijela jsem pozdě, stál u schodů metra, ne zrovna dobře naladěný. Počkali jsme na slavnostní zahájení a abychom se vyhnuli davům, chtěli jsme odejít těsně před koncem. Jenomže jsme se dostali na špatné místo a zasekli se. Viděla jsem, jak je načuřený a ještě mi říkal, že davy lidí nesnáší. Sorry vojáčku. Tentokrát jsem byla rozhodnutá, že už ho prostě fiknu. Uběhnul skoro měsíc a pořád k ničemu nedošlo. To už není normální. "Co když ho nemá?!", dělaly jsme si s Kohákovou prdel.

No nakonec jsem to vlastně nezjistila. Zbytek večera probíhal tak, že jsme se dívali na Karlíka a továrnu na čokoládu, nesnáším ten film, pili čaj a objednali si jídlo. Po jídle jsem byla tak nacpaná a bylo mi zle, že bych se stejně na nic nezmohla. A ještě se mi podařilo poprskat ho čajem. Což by normálně byla hrozná prdel, ale ve chvíli, kdy jsem po něm chtěla sex, se to úplně nehodilo. Takže jsem se nechala odvézt na metro, ani jsem neměla náladu jet s ním přes celou Prahu v autě, adios amigo. Jelikož trpělivost nepatří mezi moje silný stránky, když se týden skoro neozval, napsala jsem mu, ať ze mě nedělá debila kouká to vybalit. Čímž jsem si akorát urychlila ortel. " Budeme kamarádi, jo?!" ..Nasrat. Slečna servírka trošku nechápala, když jsme přišly ve dvě na oběd a odcházely v osm večer, o několikr litrů vína veselejší a vlastní soudnost lehčí. "Slečno servírko, já jsem se právě rozvedla", "A stejně neměl péro", jsou jediný dvě věty, který si z toho ODPOLEDNE pamatuju. Ráno jsem se vyspala do růžova a napsala Kohákový, že na silvestra teda jedu 1+0. Klasicky.
Ještě dlouho mi to nedalo spát. Co se vlastně stalo, jestli se vůbec něco stalo. Jenom jsem se mu prostě nelíbila? To by mě alespoň obtáhnul ne? V tom aby se Mata Hari vyznala.
Po několikavečerním hloubání se sklenicí vína v ruce, jsme s Kohákovou došly k závěru, že jeho otec viděl video, jak (ne)házím oštěpem a takovou ostudu v rodině by prostě nepřežil. Že jo, Honzo.



S tím oštěpem to byla sranda, určitě neměl péro...
depositphotos.com
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama