Karma

29. května 2016 v 13:44 | trideci |  Myšlenky
Je nedílnou součástí našeho života. Ne, nemyslím plynový spotřebič, který byl ještě za dob našich rodičů velmi populární. Mám na mysli přírodní zákon, neviditelnou sílu, která potvrzuje známé fyzikální pravidlo, že každá akce vyvolává reakci. Staré české pořekadlo "Boží mlýny melou.." by mohlo podstatu karmy také s jistou rezervou vystihovat. V životě se často setíkáváme s lidmi, kteří nám ať fyzickým či psychickým způsobem ublíží. Zanechají v nás stopu. A my bychom jim to chtěli oplatit. Ublížit jim také, provést jim něco mnohem horšího, aby si to zapamatovali. Jenomže právě tahle negativní síla by se obrátila v konečném důsledku proti nám. Je těžké se tím řídit a neříkám, že bych mohla bez viny hodit kamenem. Ale snažím se věci nechat plynout, věřit ve vyšší princip přírody, v sílu, která každému jeho činy po zásluze oplatí. Někdy karma funguje hodně rychle, známe mnoho vtipných videí a obrázků, kdy se někdo chystá provést naschvál a sám na to vzápětí doplatí. Ale to je hodně zjednodušená verze výkladu.
V minulosti jsem se dopustila mnoha činů, přestupků proti vlastní morálce i obecně uznávaným etickým pravidlům. Vztahy na jednu noc, párty, alkohol, drogy, podvádění, lhaní. To vše bylo vykoupeno samotou, odmítáním, znevažováním sama sebe. Byl to jeden dlouhý, nikdy nekončíčí večírek. Vesmír se točil podle mě a trvalo dlouho uvědomit si, že tohle nevydrží do nekonečna. Přesto jsem stále vnímala reálný svět, práci, rodinu, věděla jsem, že se nacházím v jiné dimenzi, která však probíhala paralelně s tou opravdovou. Jenom jsem je pořád nemohla spojit, překročit tu hranici, vystoupit zpoza zrcadla. Dokud zrcadlo neprasklo. Všeho bylo moc, už jsem musela říct dost. Dost sama sobě. Protože soudit druhé je vždy mnohem snažší, než zamést si před vlastním prahem.
Byl to bolestivý proces, odloučení od dosvadního života, ztráta přátel, naprosto jsem musela změnit prostředí. Ve skutečnosti jen málo lidí ví, co vše jsem zažila a nikdo kromě mě, co jsem u toho doopravdy prožívala. Tyhle myšlenky budou vždy uzavřené jen v mojí paměti. Ztráta nejlepšího přítele, uvědomění si, že vás druhý člověk vysává, že vás ničí, nepřínáší vám nic dobrého, a tak ho musíte nechat jít. I když budete ve finále vy vypadat jako ta špatná osoba, ale pouze zachráníte sami sebe. Zachráníte sami sebe od života, kterým nechcete žít, necháte za sebou všechny a všechno, co vás táhne zpět do propasti. Začnete nový život a ten minulý chcete pohřbít. Jenomže ne vše lze utrhnout a zahodit, zašlapat do země, něco se vrací stále dokola, jako kořeny plevele, který i když zahubíte vylézá znova a znova a ani ten největší jed ho nezahubí. A i když budete předstírat, že ten plevel neroste, že ty kořeny zla nepokrývají celé vaše svědomí, nikdy zcela nezmizí. Zakopat mrtvolu hluboko totiž ještě neznamá, že žádná mrtvola není. A i když jí červi sežerou a země si vezme co zbyde, stopy, byť nepatrné zůstanou.
Minulé životy nelze pohřbít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mija Mija | Web | 29. května 2016 v 13:57 | Reagovat

Krása jak si tohle čím dál tím víc lidí začíná uvědomovat :)
Taky mám zkušenosti s velkou ztrátou lidí v okolí, ale myslím, že se to už  začíná vyplácet :)

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 29. května 2016 v 18:05 | Reagovat

Naprosto souhlasím, člověk si z minulého života přinesl něco, co nestihl splnit/vyřešit, zkrátka nějaké břímě, které má teď znova šanci zničit...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama