Červen 2016

Ztracená 3/3

30. června 2016 v 20:50 | trideci |  Příběhy
Uběhlo půl roku od jejího prvního klienta. Dnes má Klára dlouhé (napletené a odbarvené) blond vlasy, pravidelně chodí na nehty i kosmetiku a zhubla skoro osm kilo. Její běžný den se skládá z dopoledního cvičení, odpoledního kurzu francouzštiny nebo němčiny a večerní přípravy "do práce". Poté, co ulovila prvního klienta, vlastně spíš omylem, zkoušela svoje štěstí po různých barech ještě několik týdnů. Samozřejmě nemohla uniknout pozornosti profesionálek, které se podobným způsobem živí. A protože měla štěstí, místo vyhoštění se jí dočkalo přijetí do klubu. Nyní má svojí vlastní bordelmamá, která jí dohazuje kšefty a nemusí se bát ani o svou bezpečnost, protože na schůzky s klienty ji vždy vozí "firemní" řidič. Dostala se do klubu profesinálních společnic. Dělá doprovody bohatým bankéřům a byznysmenům. Sex samotný je samozřejmě za příplatek, ale kdo z nich by si rád nepřiplatil.

Poslední klient, tak jim teď říká, byl Holanďan. Právník, zastupující svou firmu v mezinárodním jednání. Bydlel v Clarionu. Stejný hotel, jako u prvního klienta. Tentokrát to však něměla mít tak rychle za sebou a taxa 1000Euro, kterou si nyní mohla dovolit účtovat, byla poctivě odmakaná. Kromě toho, že mu ho musela půl hodiny kouřit na balkoně, kde je mohli vidět lidi z ulice, jelikož měl prosklené zábradlí, chtěl taky anál a to všechno bez kondomu. Na anál přistoupila za dalších 200E, ale bez ochrany si netroufla. Už když klečela polonahá na balkoně a pusu měla plnou cizího holandskýho péra si říkala, jestli to má vážně zapotřebí. Pak si vybavila těch tisíc euro a dál se soutředila na práci. Po akci se osprchovala, vzala peníze a odjela. Ven se plížit nemusela ani čekat "až usne". Bylo vždy předem domluvno, že do rána zůstávat nebude. Recepční dostal jako vždy štědré spropitné a vše bylo v pořádku. Řidič čekal těch pár hodin před hotelem a když nasedla, odvezl ji do jejího bytu.

Její byt se od posledně trochu změnil. Už se všude nepovalovaly nedopité lahve od vína nebo vodky, ani špinavé prádlo. Dokonce i dluh na nájmu a elektřině byl uhrazený a ještě zaplacený na několik měsíců předem. Místo použitých kalhotek ležely na zemi krabice od luxusních bot a skříň se začínala plnit značkovými kousky. V hotelu se jen rychle osprchovala od zbytků spermatu, potu a "jeho" pižma, které ze sebe pořád cítila. Proto první co udělala, když přijela domu, byla horká lázeň. Pustila si oblíbenou hudbu, naplnila vanu až po okraj a ponořila se do příjemně teplé vody. Asi za dvacet minut měla umyté vlasy, vyčištěnou pleť i zuby a chystala se pořádně vyspat. Po cestě z koupelny procházela kolem velikého zrcadla v chodbě. "Kdo jsi?" říkala svému odrazu, když se proti němu zastavila jen v ručníku. "Vždyť jsi bývala úspěšná a ambiciozní a teď se necháváš šukat do zadku za peníze?!" vyčítala svému novému já. Možná jsem kurva, ale dobře placená a znám svoje místo. Můžu si dovolit všechno, co se mi líbí, nemusím se nikoho na nic ptát, nikoho prosit. Jasně, nebude to navždy, jednou budu stará a hnusná a nebudou mě chtít šukat a už vůbec ne za prachy. Ale do tý doby, tohle tělo, bude patřit každýmu, kdo si za něj zaplatí.

Nové já jasně promluvilo a Klára už neměla sílu se mu bránit. Původní Klára Ottisová, ta Klára, která chtěla jít na práva a někam patřit, byla svázaná a zamčená ve sklepě své mysli. Ve sklepě, ze kterého se jen tak nedostane. A pokud někdo přeci jen najde klíč a dostane jí ven, bude to muset být ona sama. Jen jestli už nebude pozdě.

Síla trhu

27. června 2016 v 17:35 | trideci |  Myšlenky
V dnešní době je možné koupit téměř vše. Pokud pominu moderní technologie, o kterých se ještě našim rodičům ani nesnilo, máme k dispozici vše, co potřebujeme k pohodlnému životu a někdy i mnohem více. Když se odprostíme od hmotných věcí, co vše se dá pořídit za peníze?

Vezmeme-li to hned z kraje, rozhodně si můžeme za menší či větší obnos pořídit sex. Většinou na každém rohu, ovšem o nějaké kvalitě zde mluvit nelze. S vyšší cenou "za sex" přichází i možná iluze "lásky". Luxusní společnice provází movité pány na jejich cestách, ve výjimečných případech (napadá mě jen pohádka Pretty Woman), se takoví pánové do lehkých slečen zamilují a je z toho láska jako trám. A za pár dolarů. O blond zlatokopchách nemluvě.

Když máte správné kontakty A NEBO se jen úplně nevinně procházíte ve večerních hodínách centrem města, můžete sehnat za pár šupů různé omamné látky. Od trávy, přes kokain a extázi, až po heroin a podobná cukrátka. Pokud se procházíte po ŠPATNÉM centru města, kromě dealera vás taky může potkat jiný, výdělku chtivý podnikatel, a zboží se stane z vás. Ano, mám na mysli trh s bílým masem, orgány neo co všechno se dnes vlastně shání. Inu kde je poptávka...

Co se týče částí těla či orgánů (kdo z nás někdy neřekl "na to nemám, jdu prodat ledvinu"), lze naprosto legálně darovat část sebe. Kromě vřelých slov a pocitů můžeme oželet pár kapek krve, pánové ukápnout několik mililitrů spermatu a dámy poskytnout svá životaschopná vajíčka, neboli oocyty. To vše za drobnou "finanční náhradu na vzniklé náklady spojené s darováním" neboť oficiálně, jsou všechny tyto shora uvedné fyziologické součásti darovány, nikoliv prodávány. To se totiž nesmí!

A teď co s tím mozkem. Pravděpodobně vědci daleko v amerických polích v přísně střežené vědecké laboratoři již nějaký umělý mozek vyvinuli a jeho implantaci testují na nebohých zvířecích exemplářích. Možná dokonce na více či méně dobrovolných lidských jedincích. Každopádně by bylo velmi užitečné, kdyby s tímto výzkumem pohli, jelikož existuje velmi dlouhý seznam osob, které by si pro něj měli přednostně zajít. Cena by mohla být lidová, baťovská. Samozřejmě občas nějaká ta sezónnní slevička. Zase se to ale nesmí přehánět, kdyby si takový fungl nový mozek mohl pořídit každý, byli bychom opět tam, kde jsme teď. Vy víte kde...

Pokud z tohoto článku cítíte silný odér sarkasmu, pak jste správně.
Pokud ne, pak se připište na čekací listinu z posledního dostavce.

Děkuji a přeji hezký zbytek mého oblíbeného pondělí

Ztracená 2/3

24. června 2016 v 19:13 | trideci |  Příběhy
Klára Ottisová měla vždy vše pečlivě rozmyšlené. Jasně věděla, jaké jsou její cíle, čeho chce dosáhnout. Jenomže život nelze předvídat, nelze si jej naplánovat a čekat, že vše vyjde jen proto, že to tak chceme. A tak místo v lukrativním zaměstnání už několik týdnů tráví svůj život na podpoře a poslední páteční večer prožila s cizím mužem. Za peníze.


Po odchodu z baru jsme zamířili k němu na hotel. Byl to Ital, bydlel v Clarionu v manažerském apartmá. Takzvaném conference suite, který měl kromě ložnice separátní jednací místnost s příslušným zázemím pro neformální privátní setkání. No, naše setkání nebylo zrovna neformální, nicméně bylo velmi privátní. Hotel byl jen pár ulic od baru, kde jsme se potkali. Když jsme procházeli kolem nočního recepčního, podal mu stočenou bankovku. Rcepční nenápadně kývnul na znamení, že rozumí. Vyjeli jsme výtahem do posledního patra a zamířili dlouho chodbou po tmavě modrém koberci s jemným vzorem až k posledním dvěřím. K jejich otevření použil kartu, kterou měl v náprsní kapse svého saka. Velmi drahého saka, šitého na míru. Zeptal se mě, jestli si dám něco k pití, snad šampus? Z minibaru vytáhl lahev nachlazeného Moët & Chandon Golden Lace. Ráno jsem si to musela vygooglit. Byla to lahev za 900Euro! Zeptala jsem se ho, co tady dělá. Samozřejmě odpověděl, že přijel za businessem. Pak mi nakázal ať se svléknu. Pomalu a klidně. Sundal si sako, pověsil ho na židli. "Nepřestávej", pobízel mě, zatímco si rozepínal kalhoty. Vše pečlivě pověsil přes židli. Zůstala jsem stát ve spodním prádle. "Všechno". Hlasitě jsem polkla. Stála jsem uprostřed jednací místnosti jen v lodičkách. Prohlédl si mě. Jen v upnutých boxerkách ke mně zezadu přistoupil a přimáčkl se na mě. Cítila jsem, jak mu stojí. Taky jsem to chtěla, ale zároveň jsem se hrozně bála. Co když je to nějakej magor nebo úchylák. No, na to už je asi teď pozdě. "Běž se umýt a nech otevřené dveře". Vešla jsem do luxusní koupelny, všechno v provedení bílé v kombinaci se sklem. Na umyvadle připravené malé lahvičky se šamponky. Jeden jsem vzala a pomalu se začala umývat. Objevil se ve dveřích. Stál tam docela nahý a pravou rukou si hladil ztopořený penis. "Až budeš hotová, přijď jen v ručníku" pronesl angličtinou se silným italským přzvukem a zmizel v ložnici. Rychle jsem se opláchla a ve veliké froté osušsce vyšla z koupelny a zamířila do jeho ložinice. Ležel na posteli a honil si ho. Ukázal mi, ať si lehnu k němu. Povalil mě na postel, musela jsem ležet a nehýbat se. Vedle postele byl připravený pásek z kalhot. Jestli nebudu poslušná, dostanu. Začal mě hladit. Rukama prozkoumával celé mé tělo. Pak začal jazykem přejíždět od mých kotníků, přes klín až po prsa. Nakonec sáhl do šuplíku vedle postele, rozbalil krabičku s kondomy, jeden si nasadil, zezadu do mě vnikl a asi za tři minuty bylo po všem. Odvalil se a usnul. To byly docela snadný tři stovky. Oblíkla jsem se, sbalila zbytek šampusu, vzala obálku, kterou mezitím připravil na konferenční stolek, a zmizela. Venku už se rozednívalo, zavolala jsem si taxi, na dispečinku jsem se radši ujistila, jestli berou Eura. Co si asi musela ta dispečerka myslet, volá jí ženská ve 4 ráno, že stojí před luxusním hotelem a ptá se, jestli berou Eura. Vem to čert, pořád jsem na tom líp než ona.

...

Ztracená 1/3

23. června 2016 v 17:30 | trideci |  Příběhy
Klára Ottisová měla vždy vše pečlivě rozmyšlené. Jasně věděla, jaké jsou její cíle, čeho chce dosáhnout. Během střední školy se pečlivě soustředila na výsledky, nenechala se rozptylovat hloupými spolužáky, kteří raději trávili den za školou v parku s lahví vodky. Připravovala se na každou hodinu a když se zrovna neučila, četla odborné knihy. Jejím snem byla Policejní akademie. Vysoká škola pro elitní studenty, kde bude studovat společně s dětmi z důležitých rodin, získá kontakty, získá moc. Plánovala kariéru ve státní správě, na ministerstvu, viděla se jako mluvčí, jako známá tvář. Vše vycházelo podle předem daného plánu. Dokud neselhala. Při nejdůležitější zkoušce, která ji měla katapultovat rovnou do lavic prvního ročníku Policejní akademie, ztratila kontrolu. Nedokázala si vzpomenout na nic, její tělo jako kdyby zůstalo opuštěné a její duše se vznášela v místnosti a vše nezúčastněně pozorovala. Vyhořela.

Následující prázdniny strávila v němých výčitkách, které přicházely jak od rodiny, tak od ní samé. Její nitro bylo rozpolcené, nevěděla co sama se sebou. Nebylo cesty zpět. Neměla záchrannou variantu, zůstala sama na otevřeném moři. Postupně začala ztrácet zájem o svět kolem ní, nezajímalo ji, kde bude pracovat, jakou jinou školu zvolí. Že další rok se může pokusit znovu. V září nastoupila do zaměstnání. Našla si práci celkem snadno, už během střední školy si přivydělávala jako hosteska, uměla velmi dobře mluvit, byla reprezentativní a velmi inteligentní. Začala pracovat v bance, na přepážce, kde přijímala příchozí klienty a měla jim poskytovat odpovídající servis. Přibližně po půl roce na pobočce zřizovali novou pozici, na kterou byla přednostně vybrána. Obsluha účtů VIP klientů, správa jejich majetku a kontrola dodržování úvěrových smluv. Nic, o čem by malé holčičky snily, ale byla to velmi dobře placená práce.

Po dvou letech to však přišlo znovu. Vyhoření. Každý den vstávala s odporem v těle, musela sebrat všechny své síly, aby se donutila do zaměstnání dojít. Ještě jednou se pokusila na akademii dostat. Marně. Rozhodla se podat výpověď v práci. Po třech letech, kdy tam nechala kus sebe. Samozřejmě vděk žádný, ale získala přátele na celý život. Najednou se ocitla ve slepé uličce, nevěděla kam dál. Bylo jí 22let, neměla vysokou školu, za sebou jedno slušné zaměstnání, které ji ale vůbec nenaplňovalo. Nebyla tím, kým chtěla být. Přemýšlela o cestě do zahraničí. Nakonec zůstala. Zůstala v nudě a šedi a nedokázala najít cestu ven. Začala pít. Nejdřív jen pár skleniček k večeru. Později i přes den. Za pár měsíců vstávala a místo snídaně si nalévala sklenici vína. "Ještě jsem na tom dobře, taky bych mohla pít rovnou z lahve, ale dáma nikdy nepije z lahve" říkavala si nahlas, oblečená jen do vršku pánského pyžama, s umaštěnými vlasy staženými do drdolu a dva dny nečištěnými zuby.

Několik týdnů takto pokračovala, když přišel šek s podporou, vypravila se na nákup něčeho k snědku, dokázala ještě zaplatit nájem a dokonce si vybrala něco na sebe. Vracela se z tého obchůzky a všimla si cizí ženy naproti přes ulici. Ta žena vypadala hrozně, obtloustlá, s umaštěnými odrostlými vlasy, ošklivou uhrovitou pletí, navlečená v nemožných hadrech. Nesla nákup a tvářila se u toho otřesně. Klára se nad ní ušklíbla, když v tom si všimla, že žena naproti udělala to samé. A pak jí to došlo. To nebyla cizí osoba. "To jsem já?! Proboha!" vykřikla, až se několik důchodců na lavičce otočilo. Viděla svůj vlastní odraz v prosklené kancelářské budově na protější straně ulice. Rychle doběhla domu, vylila všechen zbývající alkohol, uzavřené lahve schovala do skříně. V koupelně strávila asi hodinu. Když vyšla, byla to zase ta stará Klára, jen o pár kilo těžší. Vytáhla ze skříně pěkné šaty, nalakovala si nehty, obula boty na vysokém podpatku. Podívala se na sebe do zrcadla. "Vypadáš jako drahá štětka, má milá" řekla si, a v tu chvíli ji něco napadlo.

Byl pátek večer. Zavolala bývalé spolužačce a vytáhla ji na skleničku do baru. Užívala si pohledy mužů. Líbilo se jí, jak ji sjíždí očima. Po několika skleničkách šly tančit. Vždycky si dobře rozumněly, sama nechápala, proč se tak dlouho vyhýbala kontaktu se starými známými. Asi nechtěla nikomu přiznat, že místo dobře placené státní zaměstnankyně je z ní nezaměstananá alkoholička. Hlavně sama sobě. Ale teď to odmítala řešit, teď si chtěla užít noc. Když se šla osvěžit na bar, přistoupil k ní muž. Byl to cizinec. Řekl jí, že je nádherná, že ji pozoroval když tančila. A že ji hrozně chce. Klára byla už docela pod obraz, tanec v ní rozdmýchal alkohol a připadala si jako na obláčku. "300 Euro", pošeptala mu do ucha "whole night". Přikývl. Začala panikařit. Nechtěla se nikomu prodávat, měl to být žert, chtěla to jen vyzkoušet, vyslovit to, jako vtip. Pak začala počítat, jak dlouho neměla sex. Když si nemohla několik vteřin vzpomenout, popadla kabelku, otočila se na cizince a společně vyšli z baru.

To bylo poprvé, co se vyspala s někým z baru. To bylo poprvé, co se vyspala s někým za peníze. Když se ráno vracela do svého bytu taxikem, ve včerejších šatech, páchla cigaretami a alkoholem. Ještě večer poslala kamrádce smsku, ať se nezlobí, že se jí udělalo špatně a musela jet rychle domu. Řidič se na nic neptal, sebral desetieurovou bankovku a zase odjel. "Uf, tak to bysme měli, dobrá brigáda", řekla si polohlasem sama pro sebe a zamířila rovnou do postele.

The girl on the train

22. června 2016 v 18:50 | trideci |  Recenze
Přemýšlela jsem, co napsat k tomuto tématu. A pak jsem dočetla "Dívku ve vlaku".

O téhle knížce bylo a je hodně slyšet. Bestseller roku 2015. Taky si jí nechají zaplatit, 350,- Kč za českou verzi není málo. Ale já to té Paule Hawkins přeju. Každopádně platit se mi to nechtělo, a tak jsem našla anglickou verzi v paperbacku. Alespoň procvičím angličtinu, že. A stovka doma.

"LIFE IS NOT A PARAGRAPH" je úryvek z básně od E.E.Cummingse, který se obejví v příběhu a autorka jej zmiňuje v poděkování. (http://genius.com/E-e-cummings-since-feeling-is-first-annotated link na celé znění).

Že život není nalajnovaný a nikdy nevíte, co se vám může stát, velmi dobře chápe i Rachel. Rachel je rozvedená alkoholička, která denně předstírá, že chodí do práce, ze které ji dávno vyhodili. Místo toho jezdí pravidelným vlakovým spojem do Londýna, kde se celý den snaží různě zabavit, většinou ve splečnosti gintonic drinku. A to dlouho před polednem. Během svých každodenních cest sleduje dění za oknem vlaku. Zvláště jednu řadu domů, kolem které projíždí a čas od času zde vlak staví. Je to místo, kde kdysi žila. Kde plánovala svůj život, kde měla manžela, kde měla být štastná. Nyní jsou to jen cizí okna, za kterými žijí cizí lidé a ona je nevítaným hostem v jejich světech. O několik vchodů dál od "jejího" domu žije mladý pár. Pár, který si fiktivně pojmenuje a domyslí si celý jejich životní příběh. Pár, který každé ráno a večer sleduje. Dokud se něco nestane. Dokud neuvidí "svou" Jess v náručí jiného muže. Dokud se v novinách nedozví, že zmizela žena z této čtvrti. I přes alkoholoý opar si vše dokáže spojit a začínáme se prodírat příběhem plným alkoholu, výpadků paměti, lhaní a podvodů.

V jejím bývalém domě žije její bývalý manžel. Rachelin bývalý manžel Tom se svou současnou manželkou Annou a jejich novorozenou dcerou Evie. Dcerou, kterou mu Rachel nedokázala porodit. Žijí v domě, který Rachel vybrala, který chtěla, který milovala. A který Anna nenávidí. Po zmizení Megan, jak se "Jess" ve skutečnosti jmenuje, se příběhy všech zúčastněných začnou nenávratně spojovat. Rachel nemůže dále zůstat jen nezúčastněnou pozorovatelkou. Možná viděla něco, co může být klíčové pro vyšetřování. Možná měla jen o něco více ginu, než by bylo vhodné na osmou ranní. To druhé si každopádně myslí policejní detektivové, kteří mají případ Megan na starosti.

Celý příběh je vyprávěný z pohledu tří osob. První a zásadní je Rachel. Napojuje se vyprávění Megan a jako poslední se přidavá Anna. Tři různé ženy, tři životní příběhy, jedna společná, nevinně vyhlížející adresa. Jejich vyprávění je různě datováno, před a po zmizení Megan. Jejich životní cesty se však prolínají mnohem více, než by se mohlo zdát a první pravidlo zní "nikdy nevěřte manželovi".

Paula Hawkins je novinářka narozená v jižní Africe. V roce 1989 se odstěhovala do Londýna, kde stvořila tento vynikající thriller. Thriller, podle kterého již vzniká film s výborným hereckým obsazením. (říjen 2016 premiéra)
Kritici její dílo přirovnávají ke Zmizelé od Gillian Flynn. Zmizelou i Temné kouty od této autorky jsem viděla pouze ve filmovém zpracování. Ovšem Dívka ve vlaku je jiná. Právě její alkoholový odér dodává celému vyprávění na tajemnu. Nikdy nevíme, co se doopravdy stalo, co je jen špatná vzpomínka alkoholem opojené mysli a co je pouhou myšlenkou, kterou se nám někdo snaží vsugerovat.



Torkil Damhaug II.

17. června 2016 v 17:27 | trideci |  Recenze
Opět uloveno v levných knihách, tentokrát jsem šla na jisto. Druhá kniha od Torkila, kterou jsem přečetla, nese název Žhář.

Varování! Následující řádky mohou odhalit rozuzlení příběhu a pokud jste minimálně Sherlock, okamžitě Vám bude jasné, kdo je vrah. Úžasný

Žhář nás přivádí do světa nemocných duší. Duší, které hledají vysvobození v ohni. Jako v minulé knize, nechybí hned na začátku drastická smrt zvířat,tentokrát však nejde o nebohé kotě, ale o celé stádo koní. Tyto nevinné zvířecí duše se stanou obětmi tajemného žháře. Přesto, že nejsem zarytý milovník těchto zvířat, popis celé události od nastražení zápalného mechanismu, po samotné sledování ohně, mi bylo hodně nepříjemné. Ale v tom se právě liší Torkilovo psaní od ostatních, průměrných knih. Jeho vyprávění je velice reálné, detailně popisuje každou sitaci až máte pocit, že jste na místě a vše sledujete očima pachatele.


V celém příběhu se prolínají dva časové úseky. Vyprávění začíná v roce 2003.
Nosnou postavou je osmnáctiletý Karsten. Karsten je velmi nadaný a inteligentní středoškolák, maturant, navenek se však příliš neprojevuje a jeho záliba spočívá spíše v řešení matematických úloh než v sociální interakci. Právě jeho neschopnost běžné komunikace mu komplikuje život a situaci nezlehčuje ani fakt, že se zamiluje do spolužačky Jasmin. Jasmin je z muslimské rodiny, která pro ni má přesně nalajnovanou budoucnost, do které Karsten, ani žádný jiný Norský muž nepatří. Díky učiteli, se kterým se výrazně sblíží, se Karsten dostává do zvláštního spolku. Spolku, který mu možná bude osudným. Místo toho, aby řešil běžné středoškolské problémy a bavil se s vrstevníky,ocitá se v boji s náboženskými předsudky, v tajné válce mezi nacionalistickou norskou skupinou a pakistánskými přištěhovaleckými rodinami. Do jedné z nich patří právě Jasmin. V osudný Velikonoční den se všechny tyto světy setkají. A mají ublížit nejen Karstenovi, ale i jeho rodině. Především mladší sestře, kterou, ač se to nezdá, Karsten nade vše miluje a snaží se ji ochránit.

V druhé části příběhu nás autor přenáší do roku 2011. Do popředí se dostává Karstenova mladší sestra Synne. Ta se snaží odhalit, co se událo oné osudné noci, kdy Karsten zmizel. Pomáhá jí tajemná žena Elsa, která dokáže věštit z karet. V tomto ohledu se Žhář velmi liší od Slepé skrvny. Autor zapojuje magické síly, věštění z karet, předvídání budoucnosti. Elsa se dostává do velmi osobního kontaktu jak se Synne, tak v první části příběhu s Karstenem. Varuje ho, že se blíží nebezpečí. Elsa, která se může jevit jako nevýznamná vedlejší postava, je klíčem k celému příběhu. To ona spojuje všechny postavy napříč časem. Karstena, jeho sestru Synne, tajmeného žháře i učitele Adriana.

Ve většině detektivních příběhů je hlavní postavou policista, ochránce zákona, který řeší vraždu či záhadné zmizení a na jeho postavu se nabalují další, oběti a podezřelí. Torkil Damhaug své příběhy staví přesně obráceně. Celou situaci sledujeme jednak z pohledu pachatele a pro kontrast i z pohledu oběti. Samozřejmě předem nevíme, kdo se obětí stane a kdo přesně je pachatelem. Policejní element se v příběhu také objevuje, ale je odsunut do pozadí a jen lehce se života hlavních postav dotýká.




Utonulá

14. června 2016 v 22:50 | trideci |  Příběhy
Její tělo leželo bezvládně na písčitém dně přehrady. Ruce se nepatrně pohybovaly silou vody, která v této hloubce proudila. Okolo pasu měla uvázanou smyčku a na jejím konci těžké břemeno. Chodidla bosá, tělo zahalené jen do lehkých šatů, přesto, že venkovní teploty dosahovaly těsně k bodu mrazu. Paprsky lednového slunce si prodraly cestu až na samé dno a ozařovaly její namodralou kůži. Tam, kde kdysi bývaly oči, zbyly jen dva temné důlky. Dlouhé blond vlasy se vlnily okolo její tváře jako žahavá ramena medůzy. Voda v přehradě nebyla zamrzlá, jelikož teploty se pohybovaly okolo nuly teprve několik dní. Během noci lehce namrzá hladina u břehů, už slabé paprsky ranního slunce však tuto tenkou vrstvičku přemění zpět do tekutého skupenství.

Pronásledovali ji démoni. Tak jim říkala. Byli to démoni její minulosti a ať se pohnula kamkoliv, sledovali ji jako temný stín. Její vlastní stín. I když se přestěhovala do malého městečka daleko na sever, nezbavila se jich. Předstírala normální život. Snažila se zapadnout. Seznamovala se s místními lidmi a chtěla zapomenout. Jenomže oni jí zapomenout nenechali. Stíny jí pronásledovaly za jasného dne i temné noci. Rozhodla se, že jim nebude dál utíkat, že se jim postaví. Několikrát. Tento boj, tu chabou bitku však pokaždé prohrála a válku vedli oni. Byli silnější, bylo jich víc. Opakovaně sebrala všechny své síly, aby jim čelila. Marně.

Po té hrázi jezdila každý den. Ráno vstala, připravila si zelený čaj. Nalila smetanu toulavé kočce, která se přikrádala na verandu pro svou pravidelnou porci. Oblékla si několik vrstev oblečení, nasedla na staré kolo, které měla opřené o boční stěnu srubu a vyrazila do města. Projela krátkou jednosměrnou ulicí, na křižovatce zahnula do lesa, pár metrů pokračovala po úzké pěšině. Vyhnula se tak nebezpečnému úseku, kde jezdí veliké tiráky naložené kulatinami. Viděla obrovské kmeny stromů naskládané na korbě náklaďáku, pochybně přivázané velikými řetězy. Z lesa vyjela přímo u hráze. Každé ráno potkávala listonošku. Šla opačným směrem, nesla koženou kabelu plnou dopisů. Komu je asi tak nese, pomyslela si pokaždé a v hlavě přepočítávala počet dřevěných domků, které se v této části městečka nachází. Když přejela hráz, napojila se na silnici, kde byl docela rušný provoz. Byl zde však vyhrazen pruh pro cyklisty. Celkem široký a bezpečný. Pak už jen zbývalo přejet křižovatku, zastavit se v pekařství pro čerstvý makový pletenec a byla na místě. Na svém bezpečném místě. Přesně v devět hodin otočila cedulku na dveřích a malé knihkupectví bylo otevřené. Kolo vždy parkovala na malém dvorku za obchodem.

Odložila nepromokavý svrchník a zapojila do zásuvky přístroj na espresso. Ze skříňky vyndala sáček s čerstvě praženou kávou z malého krámku o dvě ulice dál. Pár jich přesypala do mlýnku a bezmyšlenkovitě začala otáčet páčkou, která zrnka hnala vstříc ozubenému kolečku,jež z nich vytvořilo jemný prášek. Ten pak pomocí malé pěchovačky vměstnala do připravené páky. Pod páku umístila nahřátý hrneček a stiskla tlačítko značící malou kávu. Na talířek si připravila čerstvé pečivo.

S touto drobnou, ale pečlivě připravenou snídaní se přesunula ke svému pultu. Stiskla klávesu pro start a obrazovka notebooku se rozzářila. Zadala ne příliš složité heslo a otevřela poštovní schránku. Pomalu pročítala příchozí e-maily, většinou to byly spamy a různé reklamní nabídky. Až na jeden. Byl označen vysokou důležitostí a byl od nich. Našli ji. Chvíli uvažovala, že jej smaže a bude předstírat, že neexistuje. Že oni neexistují. Nakonec se rozhodla, že jim bude čelit a rozklikla ikonku uzavřené obálky. Začala číst...

Následujícího dne zůstala cedulka na dveřích malého knihkupectví otočená. Ani její kolo nebylo opřené u zadnícho vchodu. Pošťačka ji toho rána při pravidelné donášce denního tisku na druhou stranu hráze nepotkala. Ani nemohla. Stálá zákaznice, starší paní, která pravidelně navštěvovala knihkupectví, ale nikdy si nic nekoupila, zavolala na místní policejní stanici. Nikdy se totiž nestalo, že by bylo zavřeno ve všední den. Bez cedulky, bez omluvy. Okresní policista ji uklidnil, že se určitě jen opozdila a brzy přijede na tom svém starém kole, přispěchá s omluvou, že zaspala, v ruce ješte teplý závin z pekárny.
Okolo poledne se policista vydal na pravidelnou obhlídku a když viděl, že obchod je stále zavřený, začal mít sám pochybnosti. Nasedl do služebního auta, přejel po hrázi, napojil se na silnici, kde pravidelně potkával těžké náklaďáky, a tak raději zpomalil. K jejímu domu musel objet celý blok, protože se nacházel skoro na konci jednosměrné ulice. Její kolo stálo opřené na obvyklém místě a na zápraží mňoukala u prázdné misky toulavá kočka. Zabušil na dveře, ale nikdo neodpovídal. Zkusil uchopit za kliku, bylo otevřeno. Uvnitř však nikdo nebyl. Toulavá kočka se mu s mňoukáním protáhla okolo kotníků.

Dům byl dočista prázdný, žádné stopy násilí, nechyběly cennosti ani oblečení. Ani oblečení, což mu připradalo divné hned od počátku. Kdo by se vydal ven, uprostřed zimy, bez pořádných bot a svrchníku.
Že něco přeci jen chybělo, nemohl poznat. Byly to letní šaty. Šaty s jemným květinovým vzorem, které měla ze všech nejraději. Starala se o ně jako o poklad a nosila je jen při zvláštních příležitostech. Dostala je od své babičky, když jí bylo šestnáct let. Pár dní na to babička zemřela.

Slunce už si skoro prodralo svou cestu na oblohu a ranní jinovatka lemovala silnici.Tiše a nenápadně pokrývala trávník i schody vedoucí k jejímu domu. Když se bosou nohou dotkla té ledové plochy, nezachvěla se. Nic už necítila. Byla rozhodnutá. Pomalu sešla po schodech, kočka tu ještě nebyla. Udělala pár kroků přes trávník, dál pokračovala jednosměrnou ulicí, přes les až se ocitla u přehrady. Na sobě jen letní šaty a v ruce provaz. Dlouhý silný lněný provaz. Ovázala si ho kolem boků a přelezla nevysoké zábradlí. Na druhé straně byl již přichystaný veliký těžký kámen. Nevěděla, kde se tam ocitl. Ale když se přechdozího odpoledne vracela z knihkupectví a zahlédla ho, brala to jako znamení. V tu chvíli se rozhodla, to byl poslední impuls, který potřebovala. Už neměla sílu na další bitvu a věděla, že válka je stejně prohraná. Druhý konec provazu omotala okolo kamene.
Naposledy se podívala vzhůru na oblohu, na vycházející slunce. A udělala krok do prázdna.

Torkil Damhaug I.

13. června 2016 v 20:41 | trideci |  Recenze
Torkila jsem objevila v levných knihách na hlavní třídě v Karlových Varech. Bylo to setkání čistě náhodné nicméně velmi přínosné. Jak jsem psala v minulém příspěvku, Jo Nesbo už to měl spočítané a Slepá skrvna působila dostanečně napínavě, sadisticky i temně. Prostě vše, co člověk od severského krimi očekává.

Slepá skrvna nás v začátku příběhu přenáší na Krétu roku ´96, kde malý Jo tráví prázdniny se svou věčně nametenou matkou, jejím partnerem a mladšími sourozenci, které má díky matčině zálibě v chlastu permanentně na starosti. Samozřejmě všechny nenávidí, především matčina druha. Aby to neměl lehké, rozbouřené hormony zapracují a Jo se zamiluje do dívky ze sousedního apartmánu. Nechybí ani tajemný starší muž s přezdívkou Sako, který projevuje k náctiletému chlapci velmi zvláštní náklonnost. Emoce, které se v Jovi nahromadí, musí někde ventilovat, a tak se dostáváme až k umučení nebohého kotěte. (Co ti autoři pořád mají s tím mučením kočiček?)

Rok 2008, příběh pokračuje v Oslu. Zmizení mladé ženy, po níž se rozhodne pátrat její mladší nezodpovědná sestra. Počítám, kolik musí být let tomu malému sadistovi a kde by se asi tak mohl právě nacházet. Za každou novou mužskou postavou předvídám vraha a představivost mi pracuje na plné obrátky. Vrátí se ještě do příběhu Sako, jaká je spojitost mezi zmizením psycholožky, její mladší sestrou žijící v Holandsku a rodinou, která před několika lety trávila zdánlivě obyčejnou dovolenou na Krétě? Jen sestry znají své tajné skrýše a není silnějšího pouta než krve.

Torkil Damhaug, kromě jiného, několik let působil jako psycholog a psychoterapeut. Jeho vykreslení postav je tak naprosto realistické. Děj má spád, zdánlivě neslučitelé spolu velmi úzce souvisí. Příběh se stupňuje, dokáže vyvolat mrazení v zádech, zatímco nepoužívá nereálné či nadpřirozené prvky. Když se hlavní hrdinka ocitá sama v lesích na opuštěné horské chatě, skoro křičíte "ne, nechoď ven! někde tam je a číhá". Slepá skrvna je psychologický román plný emocí, ztrát, násilí a lásky neopětované, přehnané až krajně patologické.


Kafka na pobřeží

10. června 2016 v 17:40 | trideci |  Recenze
S úderem půlnoci jsem dočetla poslední stránku. Nejde o žádnou metaforu, černoprdelníci v kostele nahoře na náměstí začali mlátit do zvonů a hodiny odbily nový den. Já jsem zhasnula lampu a šla spát. Těsně před usnutím jsem se rozhodla přidat rubriku recenze.

Kafka na pobřeží není žádný dívčí románek, ani čtení na pláž. I když se mnou na pláži byl. Ale to jen proto, že jsem hledala každou volnou chvilku, abych tuhle zpropadenou knížku mohla končeně dočíst. Můj žánr jsou detektivky. Jsem odchovaná na Tess Gerritsen, která píše příběhy z lékařského prostředí. Už od puberty jsem je s mámou louskala na počkání. Chirurg, Učedník a tak dále. Možná znáte seriál "Vraždy na pitevně", doktorka Maura Islesová a detektiv Jane Rizzoliová. To jsou hlavní hrdinky, se kterými jsem prošla střední. A které zažehly mou lásku k vraždám, mučení, krvi a pitvám. Samozřejmě jen na papíře. Tato výhradní láska k Tess tvrala do chvíle, než se mi do rukou dostal první "Nesbo". Konkrétně Sněhulák, ze série Harry Hole. Po přečtení všech dílů stále trvám na tom, že Sněhulák je nejlepší. Možná proto, že byl první.

Díky Jo Nesbovi se můj styl jasně vyhranil z detektivek na detektivky severské. Jeho pětisetstránkové bichle jsem schopná zhltat i za tři dny. Jenomže, ani Nesbo není nekonečný. A také je potřeba, rozšiřovat si obzory. Takže přišel Haruki Murakami. On tedy vlastně nepřišel, spíše se objevil pod naší improvizovanou vánoční větví.
Začnu zlehka, řekla jsem si a pustila se do Norského dřeva. Kdo Harukiho zná, ví, jak naivní to bylo. Větší depresi jsem v životě neviděla, nezažila, nečetla. Tuhle knížku jsem dočítala s týdenními přestávkami několik měsíců. Maraton zvaný Norské dřevo jsem dokončila až někdy v květnu a padlo u toho několik skleniček vína.
Jen jsem dovřela poslední stránku, už na mě z knihovny pokukoval Kafka. Nezbývalo než odšpuntovat další lahev a pustit se do čtení.

V Kafkovi na pobřeží se protíná několik dějových liní. Především Kafka Tamura samotný, nejdrsnější patnáctiletý kluk na světě, který se rozhodl pro odchod z domova. Jeho věrný přítel, Kluk, co se mu říká Vrána, ho na této životní cestě doprovází. Dále zde máme pana Nakatu, staříka, který si v dětství prošel nevysvětlitelným zážitkem a je více či méně dementní. A kromě toho umí mluvit s kočkami. Pobírá "potvoru" a jako brigádu má právě zachraňováni kočiček. Jelikož si s nimi tak dobře rozumí. Jenomže právě jedno takové kočičí pátrání se stane panu Nakatovi osudným a musí se vydat na cestu. Stejně, jako Kafka. Na této cestě také potkává věrného přítele, řidiče náklaďáku Hošina. Ten nejdříve netuší, do čeho se vlastně pustil, nicméně velmi rychle zjišťuje, že mu setkání s panem Nakatou nejspíše naprosto změní život.
A tak sledujeme tyto dva zdánlivě nesourodé příběhy. Haruki do vyprávění zasazuje nadpřirozené prvky, které nejsou nijak vysvěteleny. Kromě mluvení s kočkami, nad kterým se ve finále už ani nepozastavujete, se objevují úkazy jako pršení ryb z nebe, pan Johnnie Walker nebo "strýček KFC" plukovník Sanders coby pasák ve své lidské podobě. Všechny tyhle události mají jediný cíl. Otevření a uzavření vchodu. Pan Nakata díky svým zvláštním schopnostem vnímání reality i daleko za ní, je hnán neznámým směrem, neznámo kam a má před sebou důležitý úkol. Zatímco Kafka si nachází útočiště v daleké soukromé knihovně a má se naplnit jeho proroctví. "Zabiješ otce, zneuctíš matku, zhanobíš sestru". Čím více se před kletbou skrývá, tím více jej sama dohání. Kafka Tamura není jen nejdršnější, ale pravděpodobně i nejhloubavější patnáctiletý chlapec, a tak v jeho hlavě vznikají tisíce hypotéz. Kdo je kdo, proč je tam, kde zrovna je a jestli duch, který ho v noci navštěvuje, je patnáctileté jeho vlastní matky, která jej v raném věku opustila.
Jak je uvedeno v popisu knihy, pan Nakata a Kafka se v reálném čase nikdy nepotkají. Jejich cesty se však několikrát zkříží. Kromě toho, že pocházejí z jednoho místa, jen pár bloků od sebe, se na stejné místo ve finále i dostanou. Jen každý v jiném čase. Astrální projekce, která je v různých podobách v knize popisována či naznačována, je další z forem, ve které se Kafka s panem Nakatou mohou setkat.

A tak pokud jste připraveni na příběh plný nadpřirozena, starých Japonských pověstí, nevysvětlitelných úkazů, mrtvých kočiček s uřezanými hlavami, imaginárních přátel, na příběh bez jasného rozuzlení, otevřete první stránku a ponořte se do děje.
Doporučuji si na knihu udělat čas a spíše nad ní nepřemýšlet, jen nechat řádky plynout a na závěr, až dočtete poslední kapitolu, si představit, co byste dělali vy, kdybyste byli v kůži Kafky Tamury, nejdrsnějšího patnáctiletého kluka na světe.

Do třetice všeho dobrého (?) na mě volá Konec světa & Hard-boiled Wonderland. Obávám se, že tolik vína už doma nemáme.



Masky

8. června 2016 v 17:52 | trideci |  Myšlenky
Jako každé ráno stojím v koupelně u zrcadla a líčím se. Při nanášení řasenky si všimnu svých nateklých očí. Ještě před chvílí z nich stékaly slzy a sůl vnich obsažená způsobila otok očního okolí. Mascara, make-up, krycí pudr. To vše nás chrání před zraky okolí, schovává náš opravdový obličej před nechtěnými pozorovateli. Tvoří náš neviditelný štít, za který se schováváme. Všichni nosíme svou masku. Masku, za kterou skrýváme své opravdové pocity, nálady, bolesti.

Ještě před malou chvílí jsem seděla jen v pyžamu a bezradně plakala. Člověk, blízký člověk, od kerého jsem čekala největší pomoc mě zklamal. Místo podpory mi hází klacky pod nohy. A nechá mě topit. Nejraději bych si zalezla zpět do postele a prospala celý den. Uzavřená v bezpečí svého hradu, před realitou hrozného světa. Jenomže takhle to nefunguje. Proto se musím zvednout, sebrat veškeré síly, které ještě zbývají, nasadit svou masku a vyjít ven.

Skrýváme své pocity, protože být slabý není povoleno. Nesmíme ukazovat své nedostatky, protože všude okolo číhají supi, aby se mohli slétnout nad naší ještě nevychladlou mrtvolou. Předsítráme, že jsme jiní, silnější, lepší. Všichni jsme krásní, dokonalí, bez jediné chybičky. Musíme, protože jinak by nás tento svět vyřadil. Slabší jedinci musí být eliminováni, aby uvolnili místo lepším a silnějším.
Jenomže jak dlouho vydržíme předstírat. Kolik času ještě zbývá, než se tenhle domeček z karet zhroutí. A my zjistíme, že není postavený z es ani králů. Ale jen z kluků a desítek, co si musí na krále hrát, aby obstáli.
Společnost nás nutí být stále lepší, jezdit v dražších autech, vydělávat více peněz. Starší muže ukazovat se s mladšími ženami, to je přeci ukázka jejich dobrého postavení. Kam se poděl kult rodiny. Proč je za hrdinu ten, kdo má milenku a luxusní auto. A obyčejný muž, který dělá obyčejnou práci, má svůj obyčejný život a každý den se vrací ke své ženě a dětem, je považovaný za nulu. Ubožáka, který nic nedokázal, za průměr.

Měli jsme šanci. Měli jsme tisíce let na vybudování společnosti. Společnosti, která neubude dokonalá, ale bude funkční. Pro všechny vrstvy. Nebo spíš společnost, kde žádné vrstvy nebudou. Za celou historii lidstva jsme dostali tolik příležitostí, jak napravit své chyby. Řím, antika, touha lidtsva po dokonalosti. A vždy to dopadlo trgédií. Z velikých paláců se staly ruiny, lidé považující se za bohy umírali sami a opuštění. Nebo zrazení. A stejně stále dokola děláme tu samou chybu. A tak nezbývá než každé ráno nasadit masku a vyjít do světa. Nasadit masku a doufat, že nás nikdo neodhalí.



Tragic Comic Masks Hadrian's Villamosaic.