Kafka na pobřeží

10. června 2016 v 17:40 | trideci |  Recenze
S úderem půlnoci jsem dočetla poslední stránku. Nejde o žádnou metaforu, černoprdelníci v kostele nahoře na náměstí začali mlátit do zvonů a hodiny odbily nový den. Já jsem zhasnula lampu a šla spát. Těsně před usnutím jsem se rozhodla přidat rubriku recenze.

Kafka na pobřeží není žádný dívčí románek, ani čtení na pláž. I když se mnou na pláži byl. Ale to jen proto, že jsem hledala každou volnou chvilku, abych tuhle zpropadenou knížku mohla končeně dočíst. Můj žánr jsou detektivky. Jsem odchovaná na Tess Gerritsen, která píše příběhy z lékařského prostředí. Už od puberty jsem je s mámou louskala na počkání. Chirurg, Učedník a tak dále. Možná znáte seriál "Vraždy na pitevně", doktorka Maura Islesová a detektiv Jane Rizzoliová. To jsou hlavní hrdinky, se kterými jsem prošla střední. A které zažehly mou lásku k vraždám, mučení, krvi a pitvám. Samozřejmě jen na papíře. Tato výhradní láska k Tess tvrala do chvíle, než se mi do rukou dostal první "Nesbo". Konkrétně Sněhulák, ze série Harry Hole. Po přečtení všech dílů stále trvám na tom, že Sněhulák je nejlepší. Možná proto, že byl první.

Díky Jo Nesbovi se můj styl jasně vyhranil z detektivek na detektivky severské. Jeho pětisetstránkové bichle jsem schopná zhltat i za tři dny. Jenomže, ani Nesbo není nekonečný. A také je potřeba, rozšiřovat si obzory. Takže přišel Haruki Murakami. On tedy vlastně nepřišel, spíše se objevil pod naší improvizovanou vánoční větví.
Začnu zlehka, řekla jsem si a pustila se do Norského dřeva. Kdo Harukiho zná, ví, jak naivní to bylo. Větší depresi jsem v životě neviděla, nezažila, nečetla. Tuhle knížku jsem dočítala s týdenními přestávkami několik měsíců. Maraton zvaný Norské dřevo jsem dokončila až někdy v květnu a padlo u toho několik skleniček vína.
Jen jsem dovřela poslední stránku, už na mě z knihovny pokukoval Kafka. Nezbývalo než odšpuntovat další lahev a pustit se do čtení.

V Kafkovi na pobřeží se protíná několik dějových liní. Především Kafka Tamura samotný, nejdrsnější patnáctiletý kluk na světě, který se rozhodl pro odchod z domova. Jeho věrný přítel, Kluk, co se mu říká Vrána, ho na této životní cestě doprovází. Dále zde máme pana Nakatu, staříka, který si v dětství prošel nevysvětlitelným zážitkem a je více či méně dementní. A kromě toho umí mluvit s kočkami. Pobírá "potvoru" a jako brigádu má právě zachraňováni kočiček. Jelikož si s nimi tak dobře rozumí. Jenomže právě jedno takové kočičí pátrání se stane panu Nakatovi osudným a musí se vydat na cestu. Stejně, jako Kafka. Na této cestě také potkává věrného přítele, řidiče náklaďáku Hošina. Ten nejdříve netuší, do čeho se vlastně pustil, nicméně velmi rychle zjišťuje, že mu setkání s panem Nakatou nejspíše naprosto změní život.
A tak sledujeme tyto dva zdánlivě nesourodé příběhy. Haruki do vyprávění zasazuje nadpřirozené prvky, které nejsou nijak vysvěteleny. Kromě mluvení s kočkami, nad kterým se ve finále už ani nepozastavujete, se objevují úkazy jako pršení ryb z nebe, pan Johnnie Walker nebo "strýček KFC" plukovník Sanders coby pasák ve své lidské podobě. Všechny tyhle události mají jediný cíl. Otevření a uzavření vchodu. Pan Nakata díky svým zvláštním schopnostem vnímání reality i daleko za ní, je hnán neznámým směrem, neznámo kam a má před sebou důležitý úkol. Zatímco Kafka si nachází útočiště v daleké soukromé knihovně a má se naplnit jeho proroctví. "Zabiješ otce, zneuctíš matku, zhanobíš sestru". Čím více se před kletbou skrývá, tím více jej sama dohání. Kafka Tamura není jen nejdršnější, ale pravděpodobně i nejhloubavější patnáctiletý chlapec, a tak v jeho hlavě vznikají tisíce hypotéz. Kdo je kdo, proč je tam, kde zrovna je a jestli duch, který ho v noci navštěvuje, je patnáctileté jeho vlastní matky, která jej v raném věku opustila.
Jak je uvedeno v popisu knihy, pan Nakata a Kafka se v reálném čase nikdy nepotkají. Jejich cesty se však několikrát zkříží. Kromě toho, že pocházejí z jednoho místa, jen pár bloků od sebe, se na stejné místo ve finále i dostanou. Jen každý v jiném čase. Astrální projekce, která je v různých podobách v knize popisována či naznačována, je další z forem, ve které se Kafka s panem Nakatou mohou setkat.

A tak pokud jste připraveni na příběh plný nadpřirozena, starých Japonských pověstí, nevysvětlitelných úkazů, mrtvých kočiček s uřezanými hlavami, imaginárních přátel, na příběh bez jasného rozuzlení, otevřete první stránku a ponořte se do děje.
Doporučuji si na knihu udělat čas a spíše nad ní nepřemýšlet, jen nechat řádky plynout a na závěr, až dočtete poslední kapitolu, si představit, co byste dělali vy, kdybyste byli v kůži Kafky Tamury, nejdrsnějšího patnáctiletého kluka na světe.

Do třetice všeho dobrého (?) na mě volá Konec světa & Hard-boiled Wonderland. Obávám se, že tolik vína už doma nemáme.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama