Obyčejné radosti

2. června 2016 v 9:16 | trideci |  Myšlenky
Žijeme v zemi, kde se lidé neusmívají. Jdete po ulici a všichni se mračí, koukají do země, do telefonu, nadávají, hádají se. Matky ječí na dítě, u toho tlačí kočár s druhým, ještě kolem nich pobíhá pes. Rychle stihnout tramvaj, doběhnout metro, procpat se ranní zácpoudo centra. Na vesnici je denní koloběh poněkud jiný. Ale na vesnici není práce, pokud nejste zemědělec nebo nemáte koloniál se smíšeným zbožím. Jenomže kolik mladých, pokud z takové vesnice pochází, na ní zůstává. Všichni se hrnou do města, za lepším. Za lepším životem. Až rodiny s dětmi, pokud si to uvědomí, se stěhují na klidnější místa, hledají ten svůj malý kousek země, kde mohou dítě v klidu pustit za plot a sousedi je pozdraví místo toho, aby na ně zvonili v osm večer, že ruší noční klid.
Žijeme v zemi, kde se honíme za penězi, protože si myslíme, že peníze nám přinesou lepší a spokojený život. Myslíme si, že nám přinesou štěstí. Přesto štastní nejsme. Máme drahá auta, značkové oblečení, ale díky honbě za pozlátkem nezbývá čas si ty věci užít. Nebo možná proto, že věci si nelze užít. Věci jsou pořád jen věci a my jsme se naučili k nim upínat a nemumíme si vážit okamžiků.
Pro příklady nemusím chodit daleko. A proč nezačít rovou u sebe. Toužila jsem po luxusní kabelce. Po kabelce, která mi měla přinést štěstí. Až budu mít tenhle kousek, učiní mě to šťastnou. Tu kabelku jsem si nemohla dovolit, stála celou mojí výplatu. Až jsem se jeden měsíc rozhodla, vzala peníze, které jsem dostala k Vánocům, zbytek výplaty a kabelku jsem si šla koupit. Šla jsem po té kouzelné ulici, kde se mají dít zázraky, do toho krásného blýštivého obchodu. Prohlížela jsem si jednotlivé kousky a nemohla se dočkat, až si ten svůj vysněný odnesu domu. Po několika minutách vybírání, registrování, placení-uff, karta prošla, jsem si už z obchodu odnášela velikou hnědou papírovou tašku s černým ikonickým nápisem. Jenomže pak jsem nenasedla do luxusního auta, ani na mě nečekalo taxi. Ale jela jsem metrem, na druhý konec města. Už po vykročení z té luxusní ulice můj nákup působil nepatřičně a co teprve ve stanicích metra, když jsme dávno opustili centrum. Přesto jsem se chvíli radovala. Radovala jsem se z věci. Prohlížela si ji, fotila, zkoušela. A pak jsem ji odložila do skříně,kde čekala, až ji vezmu druhý den do práce. Tam samozřejmě spustila patřičné pozdvižení a smíšené reakce. Především to však byla závist. Závist a zloba. Lidé si totiž nepřejí hezké věci. Po čase trvalo stále delší a delší dobu, než jsem kabelku ze skříne vytáhla. Nakonec tam ležela několik měsíců, až jsem se rozhodla ji prodat. Předat ji někomu, komu třeba radost přinese. U mě se žádný zázrak nekonal, nepřinesla mi štestí, ani lepší život. Byla to jen kabelka.
Moje matka se vždy honila za penězi z jiného důvodu. Aby nás uživiila. Nás děti, kdy zůstala sama bez muže a musela se otáčet. Jejím motorem jsme byli my. Což je pochopitelné. Jenomže jak jí práce začala přinášet výsledky, chtěla stále víc. Víc vydělávala a o to méně utrácela. Tak, jak nás babička s dědou rozmazlovali, o to více nás mátka držela z krátka. I když překlenula téžká období a stala se úspěšnou podnikatelkou, stále se drží jednoho směru a den co den se pachtí za lepšími výsledky. Mezi tím si koupila dům. Jenomže z toho domu nemá radost. Protože ten dům, pro ní představuje výdaje. Není to místo, kam by si po náročeném dni šla odpočinout. Kde by si mohla uvědomit, čeho v životě dosáhla, načerpat síly. Ona vidí jen červené číslo na výpisu z účtu. Neumí se radovat, neumí se zastavit a uvědomit si, čeho dosáhla. Nahlas to sice říká, "zasloužím si nové auto, hodně pracuju", ale přesvědčuje tím spíš sama sebe, než nás. My to víme. Jenomže ať si koupí cokoliv, nikdy štastná nebude. Navíc má vedle sebe člověka, který jí nepodporuje, naopak strhává. Místo toho, aby se ho zbavila, odstranila tu pijavici, nechává se vysávat dál. Raději bude žít s pijavicí, než sama. Ale o tom už řeč byla.
Špatný příklad do třetice. Naše babička, která pochází z chudé vesnice daleko na východě. Děvečka z kuchyně, která procestovala lán světa, aby se seznámila s naším dědečkem. Který radši chodí i v sedmdesáti do práce, než aby s ní byl doma. Naše babička, která v šedesáti letech chodí pravidelně na manikůru, vlasy a sem tam na nějakou tu plastiku. Pak sedí doma a cpe do sebe antidepresiva, protože "hooolka, ja jsem neštastná". Je neštastná, protože neměla svatbu jakou si představovala, protože jediná dcéra má barák na krku s hypotékou, protože vnoučata nejsou promovaní inženýři, jak si vysnila. A nemůže se vychloubat před ženskýma v salónu, jakou má úspěšnou rodinu. Jak povrchní, že. Místo toho aby si uvědomila, že zbytek její rodiny žije na vesnici, kde nemají ani splachovací záchod, všichni dohromady mají měsíčně příjem ve výši jejího důchodu a slova jako gelové nehty nebo plastická operace slyšeli možná tak u sousedů v televizi. A stejně jim nerozuměli.

Na podzim jsme byli s přáteli na chatě. Já, můj muž a jeho nejleší kamarád s nastávající ženou. To jsme ještě nevěděli, ale druhý den ráno jí požádal o ruku při soukromém letu balonem. Možná klišé, ale rozhodně romantika. Seděli jsme ve světnici, ano ve světnici staré rodinné chalupy, jedli jídlo, které jsme si sami připravili a prostě jsme se měli dobře. Kamarád pořád vychvaloval jídlo a opakoval, jak je to strašně super, že takhle můžeme sedět a mít se. Chvíli jsem na něj koukala a říkala si, jestli to myslí ironicky nebo ne. Proboha, jedli jsme jenom salát a chleba se sýrem. Jenomže on to vážně myslel. Možná byl v euforii z nádcházejícího rána, protože jenom on veděl, co chystá. Ale možná taky ne. A čím ho znám déle, říkám si, jak jsem mohla vůbec pochybovat, že to nemyslel vážně. On se prostě radoval z toho, že je svými kamarády, se svou milovanou ženou, může sedět na chalupě a jíst dobré jídlo. A vždycky, když si na to vzpomenu, mě to naprosto odzbrojí. Je to takový můj soukromý moment, který všichni z nich přešli a pokud bych se jich na něj zeptala, určitě by si ho nepamatovali. Ale ve mně zanechal ohromný dojem, protože jsem viděla, že lidé se ještě dokážou radovat z maličkostí. Radovat se upřímně z naprosto obyčejných chvil.
To je podle mě spokojený život.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fredy Fredy | Web | 2. června 2016 v 10:35 | Reagovat

to je pravda :-)

2 Jana Jana | E-mail | Web | 2. června 2016 v 16:00 | Reagovat

Ještě fotku kabelky ...prosím :)

3 deweydumple deweydumple | Web | 2. června 2016 v 16:07 | Reagovat

Je to pravda. Nejspokojenejsi jsou ti, co ziji na nejakych kokosovych ostrovech v pacifiku a nejsou zkazeni nejakou civilizaci. Mam nazor jako Jean Jacques Rousseau, ktery psal o tom, jak sve deti vychovavat a sam vsechny sve deti poslal do sirotcince :)

4 trideci trideci | 2. června 2016 v 18:15 | Reagovat

[2]: víte, ono to o té kabelce ale vůbec není

5 Jana Jana | E-mail | Web | 2. června 2016 v 20:58 | Reagovat

[4]: to ja samozřejmé vím. Chápu smysl článku. Líbi se mi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama