Utonulá

14. června 2016 v 22:50 | trideci |  Příběhy
Její tělo leželo bezvládně na písčitém dně přehrady. Ruce se nepatrně pohybovaly silou vody, která v této hloubce proudila. Okolo pasu měla uvázanou smyčku a na jejím konci těžké břemeno. Chodidla bosá, tělo zahalené jen do lehkých šatů, přesto, že venkovní teploty dosahovaly těsně k bodu mrazu. Paprsky lednového slunce si prodraly cestu až na samé dno a ozařovaly její namodralou kůži. Tam, kde kdysi bývaly oči, zbyly jen dva temné důlky. Dlouhé blond vlasy se vlnily okolo její tváře jako žahavá ramena medůzy. Voda v přehradě nebyla zamrzlá, jelikož teploty se pohybovaly okolo nuly teprve několik dní. Během noci lehce namrzá hladina u břehů, už slabé paprsky ranního slunce však tuto tenkou vrstvičku přemění zpět do tekutého skupenství.

Pronásledovali ji démoni. Tak jim říkala. Byli to démoni její minulosti a ať se pohnula kamkoliv, sledovali ji jako temný stín. Její vlastní stín. I když se přestěhovala do malého městečka daleko na sever, nezbavila se jich. Předstírala normální život. Snažila se zapadnout. Seznamovala se s místními lidmi a chtěla zapomenout. Jenomže oni jí zapomenout nenechali. Stíny jí pronásledovaly za jasného dne i temné noci. Rozhodla se, že jim nebude dál utíkat, že se jim postaví. Několikrát. Tento boj, tu chabou bitku však pokaždé prohrála a válku vedli oni. Byli silnější, bylo jich víc. Opakovaně sebrala všechny své síly, aby jim čelila. Marně.

Po té hrázi jezdila každý den. Ráno vstala, připravila si zelený čaj. Nalila smetanu toulavé kočce, která se přikrádala na verandu pro svou pravidelnou porci. Oblékla si několik vrstev oblečení, nasedla na staré kolo, které měla opřené o boční stěnu srubu a vyrazila do města. Projela krátkou jednosměrnou ulicí, na křižovatce zahnula do lesa, pár metrů pokračovala po úzké pěšině. Vyhnula se tak nebezpečnému úseku, kde jezdí veliké tiráky naložené kulatinami. Viděla obrovské kmeny stromů naskládané na korbě náklaďáku, pochybně přivázané velikými řetězy. Z lesa vyjela přímo u hráze. Každé ráno potkávala listonošku. Šla opačným směrem, nesla koženou kabelu plnou dopisů. Komu je asi tak nese, pomyslela si pokaždé a v hlavě přepočítávala počet dřevěných domků, které se v této části městečka nachází. Když přejela hráz, napojila se na silnici, kde byl docela rušný provoz. Byl zde však vyhrazen pruh pro cyklisty. Celkem široký a bezpečný. Pak už jen zbývalo přejet křižovatku, zastavit se v pekařství pro čerstvý makový pletenec a byla na místě. Na svém bezpečném místě. Přesně v devět hodin otočila cedulku na dveřích a malé knihkupectví bylo otevřené. Kolo vždy parkovala na malém dvorku za obchodem.

Odložila nepromokavý svrchník a zapojila do zásuvky přístroj na espresso. Ze skříňky vyndala sáček s čerstvě praženou kávou z malého krámku o dvě ulice dál. Pár jich přesypala do mlýnku a bezmyšlenkovitě začala otáčet páčkou, která zrnka hnala vstříc ozubenému kolečku,jež z nich vytvořilo jemný prášek. Ten pak pomocí malé pěchovačky vměstnala do připravené páky. Pod páku umístila nahřátý hrneček a stiskla tlačítko značící malou kávu. Na talířek si připravila čerstvé pečivo.

S touto drobnou, ale pečlivě připravenou snídaní se přesunula ke svému pultu. Stiskla klávesu pro start a obrazovka notebooku se rozzářila. Zadala ne příliš složité heslo a otevřela poštovní schránku. Pomalu pročítala příchozí e-maily, většinou to byly spamy a různé reklamní nabídky. Až na jeden. Byl označen vysokou důležitostí a byl od nich. Našli ji. Chvíli uvažovala, že jej smaže a bude předstírat, že neexistuje. Že oni neexistují. Nakonec se rozhodla, že jim bude čelit a rozklikla ikonku uzavřené obálky. Začala číst...

Následujícího dne zůstala cedulka na dveřích malého knihkupectví otočená. Ani její kolo nebylo opřené u zadnícho vchodu. Pošťačka ji toho rána při pravidelné donášce denního tisku na druhou stranu hráze nepotkala. Ani nemohla. Stálá zákaznice, starší paní, která pravidelně navštěvovala knihkupectví, ale nikdy si nic nekoupila, zavolala na místní policejní stanici. Nikdy se totiž nestalo, že by bylo zavřeno ve všední den. Bez cedulky, bez omluvy. Okresní policista ji uklidnil, že se určitě jen opozdila a brzy přijede na tom svém starém kole, přispěchá s omluvou, že zaspala, v ruce ješte teplý závin z pekárny.
Okolo poledne se policista vydal na pravidelnou obhlídku a když viděl, že obchod je stále zavřený, začal mít sám pochybnosti. Nasedl do služebního auta, přejel po hrázi, napojil se na silnici, kde pravidelně potkával těžké náklaďáky, a tak raději zpomalil. K jejímu domu musel objet celý blok, protože se nacházel skoro na konci jednosměrné ulice. Její kolo stálo opřené na obvyklém místě a na zápraží mňoukala u prázdné misky toulavá kočka. Zabušil na dveře, ale nikdo neodpovídal. Zkusil uchopit za kliku, bylo otevřeno. Uvnitř však nikdo nebyl. Toulavá kočka se mu s mňoukáním protáhla okolo kotníků.

Dům byl dočista prázdný, žádné stopy násilí, nechyběly cennosti ani oblečení. Ani oblečení, což mu připradalo divné hned od počátku. Kdo by se vydal ven, uprostřed zimy, bez pořádných bot a svrchníku.
Že něco přeci jen chybělo, nemohl poznat. Byly to letní šaty. Šaty s jemným květinovým vzorem, které měla ze všech nejraději. Starala se o ně jako o poklad a nosila je jen při zvláštních příležitostech. Dostala je od své babičky, když jí bylo šestnáct let. Pár dní na to babička zemřela.

Slunce už si skoro prodralo svou cestu na oblohu a ranní jinovatka lemovala silnici.Tiše a nenápadně pokrývala trávník i schody vedoucí k jejímu domu. Když se bosou nohou dotkla té ledové plochy, nezachvěla se. Nic už necítila. Byla rozhodnutá. Pomalu sešla po schodech, kočka tu ještě nebyla. Udělala pár kroků přes trávník, dál pokračovala jednosměrnou ulicí, přes les až se ocitla u přehrady. Na sobě jen letní šaty a v ruce provaz. Dlouhý silný lněný provaz. Ovázala si ho kolem boků a přelezla nevysoké zábradlí. Na druhé straně byl již přichystaný veliký těžký kámen. Nevěděla, kde se tam ocitl. Ale když se přechdozího odpoledne vracela z knihkupectví a zahlédla ho, brala to jako znamení. V tu chvíli se rozhodla, to byl poslední impuls, který potřebovala. Už neměla sílu na další bitvu a věděla, že válka je stejně prohraná. Druhý konec provazu omotala okolo kamene.
Naposledy se podívala vzhůru na oblohu, na vycházející slunce. A udělala krok do prázdna.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fredy Fredy | Web | 15. června 2016 v 9:34 | Reagovat

krásný text :-)

2 padesatka padesatka | 15. června 2016 v 11:54 | Reagovat

A ten policajt jí znal a věděl, jaký má všechno zimní oblečení..?

3 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 15. června 2016 v 14:36 | Reagovat

Zajímavá povídka, hezky se to čte.

4 Terez Terez | Web | 15. června 2016 v 15:21 | Reagovat

Krásná povídka :)

5 trideci trideci | 15. června 2016 v 17:35 | Reagovat

[2]: spis to bylo myslene tak,ze byl ten "jeji" svrchnik na vesaku a boty vedle a videl to hned v chodbe..ale to jsou veci,ktere ma clovek v hlave a uz je ve vsech detailech neprenese na "papir"

6 padesatka padesatka | 15. června 2016 v 22:21 | Reagovat

[5]: Jsem rejpalka, já vím. Díky.

7 trideci trideci | 15. června 2016 v 23:34 | Reagovat

[6]: nevadi, jsem rada za kazdou reakci! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama