Ztracená 1/3

23. června 2016 v 17:30 | trideci |  Příběhy
Klára Ottisová měla vždy vše pečlivě rozmyšlené. Jasně věděla, jaké jsou její cíle, čeho chce dosáhnout. Během střední školy se pečlivě soustředila na výsledky, nenechala se rozptylovat hloupými spolužáky, kteří raději trávili den za školou v parku s lahví vodky. Připravovala se na každou hodinu a když se zrovna neučila, četla odborné knihy. Jejím snem byla Policejní akademie. Vysoká škola pro elitní studenty, kde bude studovat společně s dětmi z důležitých rodin, získá kontakty, získá moc. Plánovala kariéru ve státní správě, na ministerstvu, viděla se jako mluvčí, jako známá tvář. Vše vycházelo podle předem daného plánu. Dokud neselhala. Při nejdůležitější zkoušce, která ji měla katapultovat rovnou do lavic prvního ročníku Policejní akademie, ztratila kontrolu. Nedokázala si vzpomenout na nic, její tělo jako kdyby zůstalo opuštěné a její duše se vznášela v místnosti a vše nezúčastněně pozorovala. Vyhořela.

Následující prázdniny strávila v němých výčitkách, které přicházely jak od rodiny, tak od ní samé. Její nitro bylo rozpolcené, nevěděla co sama se sebou. Nebylo cesty zpět. Neměla záchrannou variantu, zůstala sama na otevřeném moři. Postupně začala ztrácet zájem o svět kolem ní, nezajímalo ji, kde bude pracovat, jakou jinou školu zvolí. Že další rok se může pokusit znovu. V září nastoupila do zaměstnání. Našla si práci celkem snadno, už během střední školy si přivydělávala jako hosteska, uměla velmi dobře mluvit, byla reprezentativní a velmi inteligentní. Začala pracovat v bance, na přepážce, kde přijímala příchozí klienty a měla jim poskytovat odpovídající servis. Přibližně po půl roce na pobočce zřizovali novou pozici, na kterou byla přednostně vybrána. Obsluha účtů VIP klientů, správa jejich majetku a kontrola dodržování úvěrových smluv. Nic, o čem by malé holčičky snily, ale byla to velmi dobře placená práce.

Po dvou letech to však přišlo znovu. Vyhoření. Každý den vstávala s odporem v těle, musela sebrat všechny své síly, aby se donutila do zaměstnání dojít. Ještě jednou se pokusila na akademii dostat. Marně. Rozhodla se podat výpověď v práci. Po třech letech, kdy tam nechala kus sebe. Samozřejmě vděk žádný, ale získala přátele na celý život. Najednou se ocitla ve slepé uličce, nevěděla kam dál. Bylo jí 22let, neměla vysokou školu, za sebou jedno slušné zaměstnání, které ji ale vůbec nenaplňovalo. Nebyla tím, kým chtěla být. Přemýšlela o cestě do zahraničí. Nakonec zůstala. Zůstala v nudě a šedi a nedokázala najít cestu ven. Začala pít. Nejdřív jen pár skleniček k večeru. Později i přes den. Za pár měsíců vstávala a místo snídaně si nalévala sklenici vína. "Ještě jsem na tom dobře, taky bych mohla pít rovnou z lahve, ale dáma nikdy nepije z lahve" říkavala si nahlas, oblečená jen do vršku pánského pyžama, s umaštěnými vlasy staženými do drdolu a dva dny nečištěnými zuby.

Několik týdnů takto pokračovala, když přišel šek s podporou, vypravila se na nákup něčeho k snědku, dokázala ještě zaplatit nájem a dokonce si vybrala něco na sebe. Vracela se z tého obchůzky a všimla si cizí ženy naproti přes ulici. Ta žena vypadala hrozně, obtloustlá, s umaštěnými odrostlými vlasy, ošklivou uhrovitou pletí, navlečená v nemožných hadrech. Nesla nákup a tvářila se u toho otřesně. Klára se nad ní ušklíbla, když v tom si všimla, že žena naproti udělala to samé. A pak jí to došlo. To nebyla cizí osoba. "To jsem já?! Proboha!" vykřikla, až se několik důchodců na lavičce otočilo. Viděla svůj vlastní odraz v prosklené kancelářské budově na protější straně ulice. Rychle doběhla domu, vylila všechen zbývající alkohol, uzavřené lahve schovala do skříně. V koupelně strávila asi hodinu. Když vyšla, byla to zase ta stará Klára, jen o pár kilo těžší. Vytáhla ze skříně pěkné šaty, nalakovala si nehty, obula boty na vysokém podpatku. Podívala se na sebe do zrcadla. "Vypadáš jako drahá štětka, má milá" řekla si, a v tu chvíli ji něco napadlo.

Byl pátek večer. Zavolala bývalé spolužačce a vytáhla ji na skleničku do baru. Užívala si pohledy mužů. Líbilo se jí, jak ji sjíždí očima. Po několika skleničkách šly tančit. Vždycky si dobře rozumněly, sama nechápala, proč se tak dlouho vyhýbala kontaktu se starými známými. Asi nechtěla nikomu přiznat, že místo dobře placené státní zaměstnankyně je z ní nezaměstananá alkoholička. Hlavně sama sobě. Ale teď to odmítala řešit, teď si chtěla užít noc. Když se šla osvěžit na bar, přistoupil k ní muž. Byl to cizinec. Řekl jí, že je nádherná, že ji pozoroval když tančila. A že ji hrozně chce. Klára byla už docela pod obraz, tanec v ní rozdmýchal alkohol a připadala si jako na obláčku. "300 Euro", pošeptala mu do ucha "whole night". Přikývl. Začala panikařit. Nechtěla se nikomu prodávat, měl to být žert, chtěla to jen vyzkoušet, vyslovit to, jako vtip. Pak začala počítat, jak dlouho neměla sex. Když si nemohla několik vteřin vzpomenout, popadla kabelku, otočila se na cizince a společně vyšli z baru.

To bylo poprvé, co se vyspala s někým z baru. To bylo poprvé, co se vyspala s někým za peníze. Když se ráno vracela do svého bytu taxikem, ve včerejších šatech, páchla cigaretami a alkoholem. Ještě večer poslala kamrádce smsku, ať se nezlobí, že se jí udělalo špatně a musela jet rychle domu. Řidič se na nic neptal, sebral desetieurovou bankovku a zase odjel. "Uf, tak to bysme měli, dobrá brigáda", řekla si polohlasem sama pro sebe a zamířila rovnou do postele.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama