ARMY RUN reportáž

16. srpna 2016 v 12:23 | trideci |  Recenze
Dnes si odskočíme od knih a filmů k něčemu ostřejšímu. Čtěte mou reportáž ze sobotního ARMY RUN závodu. _Necenzurovaná verze_
ARMY RUN, překážkový závod, ve kterém musíte překonat hlavně sami sebe!

Sobota 13.8.
Nervozita stoupá. Stojíme ve startovním koridoru a odpočítáváme poslední minuty. Trenérka Nikola Bartáková se tentokrát ujímá role moderátorky a snaží se celou vlnu vyhecovat. Naordinuje nám krátkou rozcvičku, běh na místě, kliky, angličáky. Ještě předstartovní hromadné foto s výskokem a střelba už ohlašuje výběh vlny CIVIL a čas 12:15. Červená dýmovnice doutná, vybíháme.


Na start překážkového závodu ARMY RUN jsem šla s tím, že nejsem žádný nováček. První takový závod jsem zdolala před dvěma lety. Od té doby jsem zakusila různé profily a délky trati, stejně tak rozdílná prostředí i roční období. Liberecký ARMY RUN pořadatelé zrealizovali ve Ski areálu Ještěd, což samo o sobě zaručovalo vysokou náročnost trati. Byla připravena ve dvou variantách. Kratší CIVIL v délce 5km/20+ překážek a náročnější ARMY slibující minimálně 15km/60+ překážek.

Na startovní čáře jsem společně s web editorkou Lenkou a kulturačkou Hankou. Hlavně nespadnout hned na první překážce, smějeme se. Je z pneumatik ležících na zemi jen pár metrů před námi. V dýmu se prodíráme kupředu. Po pár metrech narážíme na zeď. Doslova. Musíme překonat tři stěny vytvořené z kmenů stromů, jedna je nakloněna směrem k nám. Všudypřítomní profesionální vojáci nás řevem popohání k rychlejšímu zdolávání. Tyto překážky slouží především k únavě závodníků, horší už je to s překážkou následující. Dřevěná kladina zavěšená z obou stran na řetězech se pěkně houpe. Nesmíme si pomáhat, ani se přidržet kůlů, na které je přichycena. Udělám první krok, stojím oběma nohama na houpačce, snažím se moc nerozkmitat. Hanka kladinu překonává tak tak a odnáší si modřinu na stehně. Bohužel mě čeká, stejně jako Lenku, prvních 30 trestných angličáků. Správné provedení angličáku sestává z výskoku, následného přechodu do dřepu a plynule do kliku, s položením hrudníku až na zem a opětovného výskoku. Energie rychle ubývá a to jsme stále na dohled od startovní čáry. Poslední překážka v této části je hod gumovým granátem na cíl. Směr mám správný, sílu taky. Jenom přesnost chybí. Přehazuji o několik centimetrů. Dalších třicet. Angličáky si fázuji po pěti, stejně tak je musíme nahlas počítat.


Kolena i dlaně mám již patřičně odřené. Stoupáme po sjezdovce. Za dalším horizontem se trasa dělí na CIVIL a ARMY. Děkuji sama sobě, že jsem se přihlásila JEN na CIVIL. Vrchol kopce stále v nedohlednu. Hlavně se nezastavovat. Pořád neslyším start další vlny, nemohlo tedy uběhnout ani patnáct minut, ale nohy začínají tuhnout. Tady poprvé lituji, že jsem si nevzala kompresní podkolenky. Amatérská chyba. S blížícím se vrcholem sjezdovky naopak oceňuji termotriko s dlouhým rukávem. Zahaluje nás mlha. Předpokládám, že elitní vlna tuhle část trati vybíhá. "O běhu tady nemůže být ani řeč," funí do kopce Lenka.
Na vrcholu čeká první občerstvovací stanice, nejprve však musíme několikrát otočit připravené obrovské pneumatiky od traktoru. Tady se opět napojuje trasa ARMY. Pro nás CIVIL to bylo jen několik desítek metrů po sjezdovce, ARMY si mezitím zakusil kilometry na Pláně navíc. Holky mohou pneumatiku otáčet ve dvojicích. Čekám na nějakou lichou závodnici. Žádná není v dohledu, vybírám si nejmenší z pneu a snažím se o první obraty. Tady přispěchá na pomoc Hanka, která má již splněno. Obracím do sebe pohárek vody a poklusem se vydáváme dál. Trasa se po kratší rovince stáčí k černé sjezdovce, zpět k festival areně, ze které jsme vybíhaly. Seběh může působit snadně, povrch je však mokrý, bahno a tráva pekelně kloužou, kameny se stávají nepřítelem, se kterým se nechcete potkat tváří v tvář. Na dohled je další kladina, tentokrát stabilně připevněná ke čtyřem kůlům. První jde odvážně Lenka. Kladina je postavena kolmo ke kopci, s každým dalším krokem se ocitá výše nad zemí. Stojíme z obou stran a jistíme jí. Po pár krocích se převažuje a padá. Dobrovolník hlídající tuto překážku na nás řve, proč jsme jí nedržely, když si můžeme pomáhat. To jsme nevěděly. Výjimečně nám dovoluje druhý pokus. S držením už je to hračka a postupně kmen přecházím já i Hana. Pokračujeme v seběhu, sklon je čím dál větší a s každým krokem se můžeme ocitnout na zemi. Volíme taktiku klouzačky a zbytek kopce sjíždíme po zadku. Jsme skoro zpět v bodě "nula". Před námi je ostnatý drát. Abychom se neflákali, vojáci všechny motivují střelbou z paintballky. Vyfasujeme bezpečnostní brýle a můžeme se vydat do zóny dostřelu. Dostávám zásah do boku a vyhrávám cenu za nejhlasitější jekot. "Na chvíli jsem se zastavila a dostala jsem to do stehna a do lýtka", stěžuje si Lenka. Hanka má štěstí, jí se zásah vyhýbá. Rychle sebou plácnout na zem pod drát a krýt se. Vedle dráhy s nataženým drátem stojí psovod se štěkající horou svalů a zubů. Psí tlamu mám asi deset centimetrů od hlavy. Drát je snad nekonečný. "Je to do kopce, střílejí po nás, drát se mi zasekává do oblečení a do vlasů, přesně proto bych nemohla do války" naříká vysmátá Lenka. Asi se moc loudáme, střela dopadá těsně vedle mě a barvená sprška z kuličky zasahuje můj obličej. Zasekávám se. Závodník plazící se za mnou vyprošťuje můj pramen vlasů ze spárů drátu. Konec už je na dohled. Teď oceňuji dlouhé nohavice i rukávy a zatejpovaná kolena. Z brýlí nás pálí oči. První vylézá Lenka, pomáhá mi na nohy. Hanka se zasekává asi metr od posledního drátu. Vystrkuje hlavu, čekám, kdy dostane zásah. Naštěstí se jí podaří vyprostit dříve, než si jí vojáci všimnou.
Trasa pokračuje směrem vzhůru podél skokanských můstků. "Pořád lepší, než mít na sobě ještě třicetikilový batoh, který dostali ARMY závodníci jako bonus" dodává s úsměvem Lenka. Z reproduktorů se ozývá hlasitá vojenská hudba. Musím se smát, ale taky přiznat, že to pomáhá. Stoupáme, po pravé ruce máme můstky, nad hlavou sedačkovou lanovku. Kam až nás nechají šlapat, netuším, ale obávám se nejhoršího. Vrchol lanovky je cíl. S každým dalším krokem to bolí víc a víc. Předcházíme se se závodníkem ARMY, který má na zádech zátěžový batoh a vypadá dost vyčerpaně. Chvíli je rychlejší on, pak zase já. Jsem skoro v polovině můstku, musím si dát pauzu. Z podprsenky vytahuji energetický gel, který jsme dostaly při registraci. Věděla jsem, že se bude hodit. Doplňuji cukry a pokračuji směle vzhůru. Za chvíli už musím lézt po čtyřech. Rozhlížím se kolem sebe. Nejsem jediná, kdo volí tuto taktiku. Už slyším dobrovolnici řvoucí do megafonu, ať nezastavujeme. Máme za sebou sice nejstrmější část kopce, ale lanovka stále nekončí. "Teď už to nebude tak prudké", slibuje dobrovolnice, u které ARMY odkládají batohy se zátěží. Prudké to možná není, ale pořád je to slušné stoupání. Holky jsou napřed. U horní stanice lanovky, sedí starší manželský pár a kochá se námi, blázny, kteří se mučí při sobotním odpoledni. Dobrovolník stojící na vrcholu se mě snaží křikem povzbudit k vyššímu tempu. Odpovídám mu, že já běhám na krásu, ne na čas. Důchodce to pobaví. Dehydrovaná mířím k přilehlé občerstvovací stanici. Po čele mi stékají kapky potu, rychle doplňuji tekutiny. Přítomný záchranář z kapsy vytahuje pohotovostní cukr. Asi vypadám vážně špatně. Mám jej nechat rozpustit pod jazykem a pak hodně zapít. Následuji jeho instrukce a vybíhám vstříc další překážce. Teď už to musí být po rovině nebo z kopce, uklidňuji sama sebe.
Dobíhám ke kovové konstrukci, kterou musíme zdolat. Tentokrát jsou to bradla. Za nimi stojí kolegyně, které akorát dodělaly své trestné angličáky. Musím chvíli počkat, vytvořila se fronta. Bradla jsou jen jedny. Tohle jsem si zkoušela minulý týden. Vím, že nemám tolik síly, abych se udržela, ale musím to zkusit. Chytám se po každé straně kovové tyče a vyskakuji. Rukama se zapírám o konstrukci, nohy visí nad zemí. Gravitace působí a chce mě dole. Bojuji, co mi síly stačí. Tohle nemůžu zvládnout, závodníci přede mnou mají problém a to jsou silní chlapi. Podaří se mi zdolat asi metr, to je víc, než jsem čekala. Nejsem ani ve třetině. Zápěstí povolují. Takže dalších třicet. Holky odbíhají s tím, že počkají na další překážce. Do konce závodu už je neuvidím. Teď jsem na to sama, což je pro mě novinka a výzva zároveň. Všechny předchozí závody jsme zdolávali v partě lidí od začátku do konce.
Běžím dál po vrstevnici. Za zatáčkou tiše vyčkávají kůly, nepravidelně zaražené do země ve dvou řadách. Všichni závodníci se řadí vlevo a už vidím proč. Kůly napravo jsou už dosti vyvrácené. Můžeme si pomoci na první kůl. Prosím chlápka stojícího za mnou, přidrží mě u výstupu na první kůl. Kůly jsou moje disciplína. Jen jedinkrát jsem je nezvládla. Tentokrát to však nehodlám opakovat. Ne, když jsou přede mnou další, mnohem těžší nástrahy. Přemístit zadní nohu před sebe, pravá, levá, poslední kůl, hrozně to klouže, vítězný seskok!

Popobíhám dále, řvoucí dobrovolnice všechny nahání do krátké odpadní roury. Vody je zde po kotníky a mám úplně promáčené boty. Krátký seběh a už vidím vojáka na okraji lesa u prazvláštní konstrukce, na které jsou zavěšené sudy, oblečené do armádních bund. Řve na mě, ať držím trošku tempo a koukám proběhnout mezi těmi sudy. Jsou naplněné vodou, a když strčíte do jednoho, všechny se rozhýbou a nenechají vás projít.
V dálce vidím známou tvář. Dobrovolník Kuba, parťák do nepohody, se kterým běhám všechny závody. Ocitám se před sítí nataženou mezi dvěma stromy do výšky tří metrů. Navzájem si síť přidržujeme a lezeme po jednom. Nahoře mě přepadá nepříjemný pocit, musím se pořádně držet. Další překvapení, tentokrát na trati hlídkuje Andy, malinkatá osůbka se spoustou energie. Když padám z monkeybaru, což je konstrukce tvořená lešenářskými trubkami, využívá situace a pořizuje si naše tradiční angličákové selfie. Následuje jednohubka, dřevěné áčko tvořené sítí a kládami, pak tunel z kulatin a stěna z pneumatik. Ta je pěkně vysoko a nikdo u ní nehlídkuje. Dostávám strach. Několik lidí z týmu slavných jabloneckých Růžovek raději dělá trestné angličáky. Při jejich představě zatnu zuby a lezu. Navrchu je kláda, přes kterou se musím přehoupnout a opatrně slézt. Pomáháme si se závodníkem lezoucím vedle mě. Výšku odhaduji na čtyři metry. Další přeběh a po chvíli se otevírá nádherný výhled na Liberec. Dávám si čas na vydechnutí a docházím ke šplhu. Lano je krátké, relativně suché. Zkouším to. Nedaří se mi utvořit smyčku a nemůžu se zapřít nohama. Ještě jeden přítah, ale ruce od bahna kloužou a mě čeká předposledních třicet. Lidé přibíhající po mě si na laně pomáhají, přidržují si navzájem smyčku u nohou, nejsem si jistá, jestli by mi to k něčemu bylo. Dobrovolnice u lana ukazuje čas na hodinkách. Je 14:45, už jsem na trati dvě a půl hodiny!

Úzká pěšinka v lese vede přes potůček, kde musím vypít trochu vody. Žízeň a únava se začínají projevovat. Slyším střelbu. Dobíhám k vojákovi, podává mi vzduchovku. Koukám na něj, nevím, co mám dělat. Dává mi krátké instrukce. Mačkám spoušť. Ozve se cinknutí diabolky o terč. Vyměníme si nevěřícné pohledy, zásah! Vybíhám z lesa a konečně se trochu orientuji. Jsem přímo pod kabinkovou lanovkou na Ještěd. Slézám si pro posledních třicet angličáků. Zavěšená madla a tyč se houpou několik metrů nad zemí. Pokud se mi podaří chvíli udržet, při pádu si musím minimálně zvrtnout kotník. Polonazí, svalnatí a taktéž vyčerpaní ARMY muži s řevem padají. Nemám šanci. Vyskakuji na první madlo, na druhé sotva dosáhnu, letím dolu. Začíná se mi dělat špatně od žaludku, slunce praží. Pod sebou už vidím cíl. Už to musí být jen kousíček. Jsem v polovině angličáků. Na skútru přijíždí záchranář, který mi nahoře u stanice lanovky dával cukr. Prosím ho o vodu a jdu dodělat svých třicet.
Přede mnou jsou poslední dvě překážky. Jednou z nich je tobogán. Nepřesunuli jsme se do aquaparku, ale do odpadní roury, která vede pod zemí. "Pojedete prvním, kratším tunelem, na ten bude navazovat delší, tam je lano, toho se držte a hlavně brzděte!", instruuje hlídkující voják. V tunelu teče voda a z reproduktoru se ozývá hlas Haničky Zagorové a její "je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné", trošku ironie v tomto černočerném místě. Sklouzávám, držím se lana zuby nehty, modlím se, ať člověk jedoucí za mnou dělá to samé. Konec tunelu, dobrovolnice mi pomáhá ven. "Teď už jen přítahy a máš to," chce mě povzbudit.
Přítahy, to mě tedy moc neuklidnila. Sama udělám sotva jeden. Slečna přede mnou se na mě otáčí, "pomůžeme si?". Chytám jí za nohy, držím jí spodní polovinu těla. Stejně tak pomáhá ona mě. Ruce mám unavené, hrazda klouže, ale tohle prostě nevzdám, ne dva metry od cíle. Vyhoupnu se na hrazdu, vší silou se třikrát přitáhnu. Seskakuji a v euforii probíhám cílovou rovinkou. "Civil nebo army", ptá se slečna s medailemi. Odpovídám civil, nechávám si na krk zavěsit stříbrnou placku a sápu se po kelímku s vodou. Jsem vyčerpaná, je mi špatně od žaludku, klepou se mi nohy. Tohle byl jeden z nejnáročnějších závodů, i když trasa měřila jen něco málo přes pět kilometrů. Můj cílový čas je 2:54. Nejrychlejší žena uběhla trasu CIVIL za 1:30.

ARMY RUN je závod, kde každý musí vystoupit ze své komfortní zóny a dostat ze sebe maximum. Závodníci si navzájem pomáhají, i když jsou unavení nebo zranění. Samozřejmě můžete podvádět, obcházet překážky, krátit si angličáky, ale tím klamete jen sami sebe. Pokud jste stejní blázni jako všichni, kdo byli v sobotu na Ještědu a chcete překonat sami sebe, uvidíme se 15.10. na závodu NATO v Praze!

PS: běžela jsem s příšernou kocovinou...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 16. srpna 2016 v 22:29 | Reagovat

Hana, Spartan race s jiným názvem 😀

2 trideci trideci | 17. srpna 2016 v 8:15 | Reagovat

[1]: Jani, je a nenii...je to zavod s prekazkami to je spolecne..jinak typy prekazek,spoluprace s armadou,celkove postaveni zavodu je jine..spartany jsem zazila prvni a taky jsem cekala,jestli to bude kopirka

3 Jana Jana | E-mail | Web | 17. srpna 2016 v 8:37 | Reagovat

[2]: Tak já nejsem ani jeden druh závodů a z židle opravdu "jen to", co popisuješ, je jiné. Ale má šílence jako ty hrozně ráda :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama