Září 2016

Jako malí

30. září 2016 v 20:53 | trideci |  Myšlenky
Vyprala jsem muži permici do posilovny. Moc se nerozčiloval. Jednak věděl, že si za to může sám, protože nechává věci po kapsách, druhak se mu tam stejně nechtělo. Bylo na ní ještě pět vstupů. Kdo to má ale pořád kontrolovat? To je v každý kapse drobák, kapesník, papírky...

Dneska jsem ho poslala na pivo. A ty vážně nechceš jít taky? Ne! Těším se, že budu mít chvíli klid. Vážně. Nikdo na mě nehuláká, nikdo nic nechce, nepouští si Rammsteiny na celej barák. Kde mám brejle? Neviděla si pumpičku na kolo? Nevíš, kde mám tu černou mikinu? Sakra, to musím všechno vědet? Většinou to teda vím, ale stejně.

Včerejší shlédnutí Bridget mě zase přivedlo k otázce, jestli je to s těma chlapama lepší, než bez nich. Když táhla s pupkem obří vánoční stromek, úplně jsem se viděla, jak dělám vánoční výzdobu pro nikoho a poslední rok jsem se vybodla i na ten strom samotný. Je z toho jenom bordel. Trčet sama, jako kůl v plotě přeci nechci, ale někdy jsou vážně jako malí kluci. S tím rozdílem, že už z toho nevyrostou. To je někdy víc práce než užitku. Uklízíte dvojí bordel, perete dvojí prádlo, vaříte víc, nakupujete víc.

Uklidíte koupelnu a on se jde oholit. Pak se v klidu vyčůrá do umyvadla, utře se do vašeho ručníku, že si čistí zuby mým kartáčkem, zjistí, až když na něj hulákám co dělá. No nejsou na zabítí?

Asi nic novýho nevymslím, tahle otázka je stará tisíce let. Jsem si jistá, že už Eva chtěla uškrtit Adama, když jí hodil trenky z listu na zem.. K čemu vlastně koš na prádlo, když se ty věci samy přemístí rovnou do pračky, pak na sušák a z něj záhádně do skříně. Asi kouzlo či co.

Abych ho zas úplně nepomluvila. Někdy i sám vypere. Má u toho sice milion dotazů, co všechno tam může dát, na kolik stupňů, kolik aviváže a prášek do bubnu nebo přihrádky? Stejně tak uvaří. Mám to ještě dosolit a jaký koření, co to maso, už je udělaný, nedáme tam víc vody? Ale pral a vařil ON, MUŽ...

On je to vlastně super trénink na dítě, takový bydlení s chlapem. Říkám si, že pak nepoznám rozdíl. Jenom ty děti budou dvě. Bože chraň, snad ne rovnou tři. Jenomže ty děti, ty z toho jednou vyrostou. Teda holky. Kluci se jenom změní v chlupatější, smradlavější, rádoby samostatné osoby. Ale pořád budou potřebovat maminku, manželku, milenku...

Co by bez nás chudáci dělali. A co my bez nich? Ještě bychom náhodou měly moc volného času pro sebe.


Bridget Jones´s Baby

29. září 2016 v 22:48 | trideci |  Recenze
Miluje jí takovou, jaká je. Už třicet let. Ale stejně to pokaždý pohnojí. Přesně tak, řeč je o panu Darcym. Colin Firth vypadá zatraceně dobře, i když dávno překročil padesátku. A nejvíc sexy chirurg na světe, doktor Shepherd, mu směle konkuruje.


Mojí milovanou Bridget jsem nemohla nevidět v kině. První dva díly vyšly ještě před mojí pubertou a stihla jsem zaregistrovat jejich vydání až na prvních dvd. Přesto jsem život obtloustlé angličanky utápějící své deprese v lahvi vodky často v průběhu dospívání zpodobňovala s životem svým. Ne zrovna ideální vzor, ale když ona je tak "opravdová". Žádná dokonalá modelka, ale obyčejná ženská, která má smůlu na chlapy. A právě na tom celá trilogie stojí. Kromě toho, že se stále motá kolem jednoho, možná osudového, možná ne, vždycky se objeví i záporák. Jenomže, nejsou ti záporáci tak nějak víc sexy?

Čeho jsem se u třetího pokračování bála... Kromě toho, že Bridget reálná i filmová překročila čtyřicítku a od posledního dílu uplynulo více jak deset let, děsila jsem se plastik René. Pryč je ta baculatá dívčina s kulatým obličejem, máme tu texasanku s faceliftem, která je navíc hubená. Chápu, že se herečce nechtělo ve čtyřiceti znovu drastiky nabírat, ale hubená Bridget?

Po první scéně, kdy Bridget opět sedí sama v pyžamu ve svém obýváku a sfoukává svíčku na muffinu, se všechny obavy rozplynuly. René se role zhostila se stejnou vervou, jako v předchozích dílech, určitě zapracovali i maskéři, ale na plátně byla k vidění ta stará dobrá Bridget.

Asi nebude spoilerem, když prozradím, že hlavní hrdinka je těhotná. Což byla druhá (kromě vzhledu) a poslední věc, kterou bych filmu vytkla. K Bridget se vracíme v jejích 43letech. Po jedné (nebo dvou) náhodné souloži otěhotní. Kromě toho, že to byla jedna párty za xy měsíců, šance na přirozené těhotenství je v jejím (filmovém nebo reálném) věku mizivá. U ženy přes třicet je to 16% a s každým dalším rokem se toto číslo snižuje. Takže když do toho BJ vlítne po jednom štrejchu ve stanu, a na krku má čtyři křížky, moc věrohodně to nezní. Ale dejme tomu. Dřív to prostě holka nestihla.

Film je hlavně komedie. Cílem je diváky, spíše divačky pobavit. Cílová skupina jasná. Výhradně ženské obsazení kinosálu to jen potvrdilo. Třetí díl směle hodnotím jako ze všech nejvtipnější. Ano, zvážila jsem to dobře a ne, nejsem ovlivněná tím, že předchozí dva jsem dlouho neviděla. Tentokrát jsem se opravdu a nahlas smála. Kromě klasických zápletek Bridgetiny nešikovnosti, jsou tu souboje mezi Darcym a seznamkovým guru v podání Dempseyho. Vlastně mi ve filmu chyběla jen jedna scéna. A to "opravdová filmová" rvačka mezi Darcym a Quantem (chirurg/Ptarik Dempsey/sexyman). Skalní fanoušci si určitě vybaví bitku mezi Markem Darcym a Danielem Cleaverem (Hugh Grant) z prvního dílu. Vlastně dvě. Tu v galerii, a pak za zpěvu Spice Girls a jejich "It´s raining man" na ulici před Bridgetiným bytem.

Dva hlavní mužští hrdinové, 50% šance na otcovství. Komu budete fandit? Zvítězí starý dobrý suchar Darcy nebo američan Quant a jeho drsňácký vzhled? Já mám jasno od prvního dílu. I když na těch "zlobivých klucích" prostě něco je..

V hlavní vedlejší roli u mě získala body Emma Thompson, coby gynekoložka. Její cynismus a přímost nádherně kontrastují s Bridgetinou zmateností a vždy trefí do černého. Hlášky byly sice jen role, ovšem tu si sama napsala. Podílela se totiž na scénáři. Tedy Emma Thompson, ne gynekoložka.

85% na čsfd a 7,5 hvězdy na IMDb rozhodně zasloužených.

http://www.csfd.cz/film/267969-dite-bridget-jonesove/prehled/
http://www.imdb.com/title/tt1473832/

Správná otázka

21. září 2016 v 17:57 | trideci |  Myšlenky
Tuto otázku si pokládám v poslední době až příliš často. Ještě častěji však přemýšlím nad tím, co bych chtěla v životě dělat, čeho dosáhnout. V dětství jsem to měla jasně nalinkované, půjdu na vysokou školu, ideálně na práva a budu děsně bohatá a chytrá právnička. Osud se mnou však zamýšlel jinak, školu jsem nedodělala a bohatá už vůbec nejsem. A řekněme si to narovinu, chodit do práce mě nebaví. Čímž neříkám, že mě nebaví pracovat. Jen moje duše je asi víc umělecky založená, než jsem si doposud připouštěla. Představa, že strávím zbytek života stylem 9-17h, pondělí až pátek, mě k smrti děsí. Potřebuju volnost, tvořit, vidět za sebou kus práce.

Dosud jsem pracovala v byznysu. Chtě-nechtě jsem se vždy dostala na pozici, kde jsem musela něco prodávat, někomu volat, chodit na schůzky a vnucovat lidem služby, o které většinou moc nestáli. Vždycky jsem prodávala něčí produkt. Něčí značku. Přes den jsem byla Lenka Nováková pojištovací agent, Lenka Nováková obchodní zástupce, Lenka Nováková administrátorka fitness centra. Až odpoledne po práci nebo večer na skleničce jsem mohla být sama sebou, opravdovou Lenkou Novákovou.(ježiš, jasně, že to jméno je vymyšlený, prostě příklad) Když jsem se v baru seznamovala s chlapama, vždycky jsem si vymyslela, "kdo zrovna jsem". Několik let mi procházela studentka žurnalistiky, pak jsem byla slečna designérka, když jsem dělala asistentku v jedné takové firmě, následně jsem studovala psychologii, tak zase paní psycholožka. Vyprávět o podnikatelském pojištění není totiž zrovna sexy.

Můj problém spočívá v tom, že jsem u ničeho nezůstala. A když jsem v nějaké firmě pracovala, prodávala jsem jejich značku. Ne svojí. A tak jsem přemýšlela, jak prodat sebe. Teď nemám na mysli prodat do bordelu svoje tělo, ale vymyslet svojí značku. Jenomže, co já umím, přemítám si. Slavnou zpěvačkou už asi nebudu, hlavně bych musela umět zpívat. Kreslířka taky ne, i kdyžna tom jsem o něco lépe. Na herectví je v šestadvaceti pozdě, a na obrážení konkurzů už vážně nemám čas. Můžu se vrátit k té paní designérce a prohloubit to. Jenomže to je to víc záliba, než něco, co bych chtěla považovat za svoji identitu. Můžu se vrhnout na studia, dokončit mediální školu nebo se znovu a hlouběji zaměřit na psychologii. Ale to je dalších pět ve škole a kdo za mě bude platit nájem a účty, když budu načítat Freuda a na práci nebude čas.

A tak jsem v úvahách skončila, jak jinak, než u psaní. Psát, tvořit a dostávat za to zaplaceno. Představovat se, nejen v barech, jako madam spisovatelka. Zní to hezky, že? Teď už jen sny přenést do reality. Nebo na papír, nebo na web. V ideálním případě bych si přála vydat knihu, která by mi zaplatila několika měsíční "dovolenou" v tropech, kde bych napsala knihu další a takto by to pokračovalo po zbytek života. Taky to zní parádně? Dělala jsem si malý průzkum. Jedním z mála spisovatelů, kteří v čechách fungují na full time, je Viewegh. Že bych dosahovala jeho úrovně, si ani netroufám pomýšlet. A slavnou českou současnou spisovatelku si vybavím jen lenku Lancovou a její dívčí románky. Pak samozřejmě Radka Třeštíková a její Bábovky nebo Bára Nesvadbová a Brusinky, Pralinky nebo jiné bobule. Jenomže to jsou novinářky, šéfredaktorky, známé osobnosti. Nechci, aby moje kniha zapadla mezi tisíce dalších, které se váli v prachu ve skladech knihkupectví a nakonec se ocitnou v levných knihách za 39,-.

Druhá věc je, že na vytvoření takové knížky potřebujete čas. A toho s prací na plný úvazek, mužem a psem moc nezbývá. Pokud bych se vůbec dostala k tomu, že nějké dílo dokončím, musí ho chtít taky někdo vydat. Můžu obeslat nakladatelství, prosit, žebrat, slibovat. Ale záruka je nulová. Zároveň nemám v psaní žádnou praxi, slohový sešit ze základní školy jako reference moc dobře neposlouží. Nejsem zrovna aktivistka, abych zakládala školní noviny, i když o to jsem se taky pokusila. Sešlo z toho, protože randění s klukama ze střední dostalo přednost.

Kromě samotného napsání a publikace knihy taky dost přemýšlím o tom, jakým způsobem knihu pojmout a komu by měla být vlastně určena. To základní, co většině autorů chybí, téma, vymyšlené mám. Jen ho nepohřbít. Aby knížka byla pro lidi natolik zajímavá, že se o ní bude mluvit. Drama, psychologický román nebo povídky? Pojmout to vážně, humorně, s nadsázkou? Nebo naopak temně, ve stylu severských detektivek, které sice miluju, otázka však zní, jestli je na ně český čtenář připraven.

Téma knihy necháme stranou. Psaním se dá živit i komerčně. Takový copywriter na volné noze se nemá špatně, může psát třeba z pláže a výdělek má "jistý". Samozřejmě musí shánět zákazníky a prodávat, sebe, jako každý jiný obchodník. Prodávat umím, v tom mám praxi, jenomže jak mám prodat produkt, který je nový. Nikdo ho nezná v této podobě. Produktem myslím samozřejmě sebe. Mám slušný životopis, ale v úplně jiném oboru. Základem je určitě marketing, ten bych taky zvládla. Čeho se obávám, je ztroskotání na zkušenostech. Vytvořím úžasnou reklamu, budu mít krásné stránky, ale co si na ně napíšu. "Pracuji od 20ti let v obchodě a píšu dva blogy, chcete mě?!" Tak to asi ne.

E.L. Jamesová se sice stala slavnou přes noc, ale takové americké pohádky se v našem českém rybníčku asi nedočkám. Tak uvidíme, třeba se něco naskytne. Nebude to zrovna hned 50 odstínů šedi, ale takový soubor povídek v nákladu pár tisíc kusů by mi vůbec nevadil. Jedno je jisté. Bude to vražda!


Máte nápady nebo zkušenosti, jak začít s "profi" psaním? Tip na kurz nebo místo, kam se dá kromě blogu přispívat?
Pište do komentářů, budu se těšít!

http://www.jamespreller.com/wp-content/uploads/2015/04/mood-writing.jpg

Zobrazeno 3/3

18. září 2016 v 20:40 | trideci |  Příběhy
Středa 12:00

"Zkurvená tiskovka. Posraný novináři, co si o sobě doprdele myslej. Dělaj hovno, jenom parazitujou na naší práci, postřílel bych je všechny do jednoho". Kapitán Jerry Pollack neměl tisková prohlášení v lásce. Obzvlášť, když musel osobně předstoupit před novináře a navíc v případu vraždy, ke kterému za dva dny nemohli získat dostatek informací.
Deborah se ho snažila uklidit, že jsou na dobré cestě. Mají přibližnou časovou osu, kterou potvrdila pitva, dostatek vodítek, která naznačují, že vrah je z nemoničního prostředí nebo minimálně medicínu studoval.
"Řezná rána na krku byla způsobena ostrým předmětem, pravděpodobně skalpelem, léky byly podávány tak, aby obět nezemřela dříve, než potřeboval. Jak řez na krku, tak oddělení prstu bylo provedeno velmi rychle a skoro profesionálně. Musel mít přístup k lékům a vybavení jako je kapačka, kanyla, skalpel a dalším..." zněla část zprávy soudního patologa.
V kanceláři zazvonil telefon. "Deborah, volá někdo z banky, že tam snad obět chodila nebo co", zakřičela asistentka oddělení přes celou místnost.
...
"Volala žena z banky, pracovnice přepážky. Když byl v úterý James v bance, měla zrovna volno. Nemohla nám tedy podat výpoveď. Když dnes přišla do práce, kolegyně jí řekly, co se stalo a že tam byla policie. Pak si uvědomila, že obět možná znala. Jednou měsíčně, vždy v pondělí k ní chodila žena odpovdající popisu ukládat peníze. V hotovosti. Neukládala je však na svůj účet, ale posílala je na účet vedený na Dětský domov svatého Josefa. Proč si tu ženu zapamatovala však bylo to, že minulé pondělí, tedy v den, kdy zmizela, po ní přistoupil k přepážce muž a chtěl poslat peníze na stejný účet. Divila se tomu, ale než stačila zareagovat vyběhl ven aniž by něco řekl" objasnila Deborah situaci týmu.
James dostal okamžitě za úkol vydat se do banky, znovu vyslechnout pracovnici přepážky a shlédnout kamerové záznamy ze dne zmizení. Deborah se rozjela k Domovu svatého Josefa.

V domově ji přivítala sestra Agnes. Stará vrásčitá žena oblečená do roucha odpovídajícho jejímu řádu. V domově pracuje již čtyřicet let. Její tvář však prozrazovala velké obavy.
"Beatris přišla do našeho domova, když jí zemřela matka. Byla ještě tak mladá. Otec byl sice na živu, ale byl to alkoholik. Obě fyzicky i psychicky týral, úřady to však nikdy oficiálně neřešily. Beatris u nás našla útočiště. Jednoho dne však z ničeho nic zmizela. Asi měsíc před zmizením, se začala chovat zvláštně. Často jí bylo ráno nevolno, s nikým nechtěla mluvit, uzavřela se do sebe. Za půl roku jsem objevila u dveří balíček. Bylo brzy ráno, venku akorát svítalo. Byla to malá holčička, zabalená jen do špinavé deky. Okamžitě jsem věděla, že je to dítě Beatris."

"Proč jste nic neohlásili?! Týrání dítěte, těhotenství nezletilé, vždyť jí to mohl udělat vlastní otec, to je znásilnění a možný incest!!" rozčílila se Wilsonová na nebohou sestru.
"Víte Deborah, cesty Boží jsou nevyzpytatelné. To děvče mělo velké problémy samo se sebou. Přišlo o matku, najednou se dostalo do jiného stavu. Nemohla jsem jí nechat hledat policií. To by ji jen vyděsilo. Myslela jsem si, že se sama po čase vrátí. Odložila zde svoje dítě, svou krev."
"Beatris však nikdy zpět nepřišla," dodala Wilsonová.
"Správně. Ale asi před pěti lety začaly přicházet peníze. Anonymně na účet domova. Nejdříve jsme neměli tušení. Ovšem loni před Vánoci, byl u vkladu připsaný vzkaz. Znělo tam "pro mou malou holčičku". Víte, detektive, je tady hodně dětí, ale jen jedno jsem našla zabalené v dece přede dveřmi."
V tu chvíli vstoupila do místnosti dívka. Deborah oněměla. Nemohlo jí být víc než 13let, ale ta podobna byla dechberoucí.
Agnes pokynula děvčeti, aby přistoupilo. "Marie, dnes máme návštěvu od policie. Vyšetřují jeden případ a protože se dostali hodně do minulosti, museli se zeptat staré ženy, jako jsem já, na několik vzpomínek. Naštestí jsme zjistili, že s námi to nemá nic společného, a tak můžeme žít dál naše životy tak, jak jsme zvyklé", dodala Agnes a významně se podívala na policistku. Ta pochopila. Děvčátko si již prožilo dost útrap a nemá smysl zatěžovat ji zprávami o její nyní již zesnulé matce. Poděkovala sestře za její čas a v tichosti odešla.

Středa 18:30

"Prošel jsem záznamy z banky. Máme ho!", zakřičel vítězoslavně zelenáč James. Wilsonová i celý tým už byli unavení a chtěli jt domu, zbývalo však ještě projít záznamy z banky, které doručili teprve před chvílí. Padlo to na nejmladšího z týmu vyšrtřovatelů. Ostatní zatím dávali dohromady shrnutí.
"Už víme, že byla prostitutka, pasáka jsme nenašli, ale při podrobné prohlíce bytu ve skříni pod věcmi deník se zápisky. Ten nám hodně napověděl, a byly tam i nějaké peníze. Pokud by šel pachatel po penězích, šatník by určitě prohrabal a tohle našel. To jsme však definitvě vyloučili. Tohle bylo osobní. Hodně osobní, jak zjistila Wilsonová v domově, Beatris měla dítě. Hodně mladá, muselo jí být 15let když rodila. Někde sama, na útěku. Naštěstí dostala rozum a to dítě ukryla do domova, kde sama našla po smrti matky bezepečí. Kromě vraždy tedy řešíme i znásilnění nezletilé s následkem nechtěného těhotenství. A já si myslím", připravila si Wilsonová půdu pro velké finále", že vrah i otec dítěte jsou jedna a tatáž osoba".
Kapitán Pollack výjimečně bez reptání souhlasil. Když James všem přehrál záznamy z banky, bylo nepochybně jasné, že se dívají na pachatele. "Vysoký přibližně 190cm, tmavé vlasy a ostré rysy. Bohužel, celý obličej není dobře vidět, jelikož měl kšiltovku. Ale pracovnice z banky se pokusila sestavit s kreslířem alespoň určitou podobu. Za chvíli ji budeme mít k dispozici", shrnul James svou celodenní práci. Kapitán ho pochválil. "Co s tím chlapem dnes je", prolétlo všem hlavou.
"Médiím profil ani podobiznu sdělovat nebudeme, nechceme ho vyděsit. Nesmí vědět, že jsme přišli na tu banku", rozhodl Pollack. "Pojďmě se ráno sejít na místě činu, znovu vyslechneme sousedy. Pamět se sice každým dnesm zhoršuje a svědci mají tendenci si věci přikrášlovat, ale třeba se dozvíme nějaké nové informace. Zároveň se zkusíme na místo činu podívat jinýma očima. Takže ráno" rozkázal kapitán.

Čtvrtek 7:30

"Včera jsem přemýšlel, nemohl jsem usnout, jedna věc mi nedala spát", začal kapitán s výkladem své teorie. "Jak je možné, že ta krev na zrcadle stékala, když obět byla mrtvá nejméně dva dny. Krev by dávno zaschla. Řešení jsme měli celou dobu před očima. Vrah musel být na místě činu těsně před tím, nebo dokonce i v době kdy bylo tělo objeveno. Domáci ho nejspíš vyrušil."
"To dává smysl šéfe, ale kam by se tady asi schoval?", kontroval James.
"Je jenom jedno místo", dodala Deborah.
"Přesně tak, je jen jedno místo, kde se můžete v takovémhle bytě schovat, místo, kam se schovávají tajní milenci, když se nečekaně vrátí manžel, je to šatní skříň. Technici tomu nevěnovali moc velkou pozornost, sebrali otisky jen z madel a polic, kvůli možné krádeži, ale jak už jsme zjistili, peníze byly na místě. Jediné místo, které nebylo důkladně prohledané, a kam by se dospělý můž vešel, je část skříně s tyčí na ramínka. Jak jsem říkal nemohl jsem spát, a tak už jsem před hodinou volal technikům, aby vzali otisky a DNA i z háčků, ramínek a tyče samotné."
"Neříkejte mi, že už máme výsledky," podivila se Wilsonová.
"Když vytáhnu laborku v 6 ráno k několik dní starému případu, i oni jsou zvědaví", potvrdil nevyřčenou domněnku kapitán.
"Takže KDO je to", vyhrkl netrpělivě zelenáč James.
"Dámo a pane, dovolte mi představit Vám Nicolase McAvoye", pronesl dramaticky Pollack.
Mozokové závity Wilsonové začaly pracovat na plné obrátky, div se jí nevyhrnula pára z uší. Kde už to jméno jen slyšela.
"Proboha!" vyhrkla, "vždyť to je doktor ze záchranky, který přijel na nouzové volání, když dostala Beatrisina matka doma infarkt. Je podepsaný na zprávě o zásahu a konstatování smrti. Odtud to jméno znám!" vysvětlila Wilsonová stále nechápajícímu Jamesi Gordonovi.
"Beatris byla ještě dítě, když její matka zemřela. Ze dne na den zůstala sama s otcem alkoholikem. Při její smůle záchranář, který tehdy sloužil, měl silně pedofilní sklony. Tato jeho záliba ho stála nejen místo, ale i záznam v rejstříku. Proto jsme našli jeho DNA v registru. Pár mesíců po této události ho přistihli u základní školy, jak se veřejně ukájel. Svědci jej okamžitě nahlásili, poblíž školy byla hlídka, která ho dopadla. Na soudní příkaz mu byl prohledán počítač, kde se našlo několik giga dětského porna. A protože pedofily nemá nikdo rád, jeho kompletní otisky, krev i vzorky vlasů byly uloženy pro případ, že by se někdy pokusil o víc, než honění ptáka před školou" skoro si odplivl Pollack.
"Takže když viděl malou Beatris, která pávě přišla o matku a byla zranitelná, využil situace", dokončila myšlenku Wilsonová.

"Do jeho domu právě vyjíždí ozbrojená zásahovka, na místo činu jsem Vás však chtěl vzít ještě kvůli jiné věci. Oběti chyběl jeden prst. Nejdříve jsme si mysleli, že si ho vzal jako suvenýr. Pachatel však podle všechno choval k oběti odpor, citíl k ní nenávist. V jeho zvrácené mysli jí on přeci tehdy pomohl a ona mu utekla a jejich dítě odložila. Teď ji našel a chtěl se pomstít. Vraťme se k tomu, že byl na místě činu, když přišel domovník. Musel ho vyrušit. Pachatel stojí v koupelně, dokončuje svoje dílo. Velké finále, má v ruce uříznutý prst oběti, píše vzkaz na zrcadlo. V tom se někdo dobývá do bytu. Rychle se musí schovat, ještě stihne rozbít žárovku, aby nevítaný host neviděl zcela jeho dílo, to je až pro policii. Běží do přilehlé ložnice, prst oběti má nejspíš stále v ruce. Když jsem si spolu s techniky ráno prošel cestu z koupelny do šatny, neviděl jsem žádnou vázu, skřínku nebo skulinku, kam by ho mohl schovat. Oblečení ze skříně jsme taky prohledali. Mohl ho jen tak pohodit kdedkoliv v bytě, rovnou v koupelně, ale chce, aby prst na něco ukazoval, chce abychom si něčeho všimli, abychom něco viděli. Může to být fakt, že měla dítě, může to být fakt, že byla šlapka.

Domovník vejde do bytu, nájemnici nikde nevidí, vejde do koupelny, tam objeví tu šílenou spoušť,nemůže rozsvítit, rychle utíká pro telefon dolu, do svého bytu. Pachatel může vyjít z úkrytu, víme, že prst má stále v ruce, teď se nám možnost umsítění suvenýru rozšiřuje na celý byt. Neměl však čas, musel pryč, věděl, že domovník se brzy vrátí i s policejní hlídkou. Nesměl však být nápadný a vyběhnout s prstem v ruce a v doktorském oblečení jen tak na chodbu."
"Jerry, tak už nás nenapínej", vybídla kapitána Wilsonová.
"Už se k tomu blížíme, vraťme se však jseště kousek zpět. Víme, že byt před činem kompletně ukldil. Proč neuklidil po činu je otázka další, ale byl vyrušen,a taky mohl chtít zanechat velký dojem. Nemohl ale vycházet z bytu, jak se mu zachtělo. Takže z toho velkého úklidu musel mít schované pytle s odpadky v předsíni, s tím, že je vezme až bude odcházet. Má několik minut, v chodbě připravené odpadky, hodí do nich doktroský ohoz, který má na sobě, i prst. Z domu vede jen jedno schodiště. Riskuje, že se potká s domácím. Musí projít naprosto v klidu a nenápadně. Prostě jde ven s odpadky. Má štestí a domácího nepotká. Je to starý dědek, než najde telefon, zavolá hlídku a vše vysvětlí, pachatel může pomalu odejít. Pytel s odpadky hází do popelnice před domem. Odpadky jsme našli, včetně toho oblečení, ale prst tam nebyl. Musel ho rychle vyndat. Takže na místě činu prst není, v popelnici taky ne. Víme, že o suvenýr nestojí. Zbývá jen jedno místo. Jediné místo mezi bytem a popelnicí, kam se dá ukrýt prst, aniž by si ho všiml někdo kdo nemá, ale zároveň měl jistotu, že ho v pravou chvíli najdeme my."

"Poštovní schránka, proboha, ten prst je ve schránce!!!", vykřikl v euforii James. Rychle seběhl do vestibulu domu. "Pane Gordone" pronesl kapitán důstojně, "máte tu čest otevřít schránku číslo 1, pokud máte u sebe rukavice a obálku na vzorky". Zelenáč byl samozřejmě plně vybaven. Kapitán mu podal náhradní klíč, který si vyvzvedl u domácího.

Schránka ukrývala poslední dílek skládačky. Prst oběti, s červeně nalakovaným nehtem. Kromě prstu a několika obálek s účty za elektřinu byl ve schránce také vzkaz.

"Špinavá děvka musela zemřít, aby dílo bylo dokonáno. Aby dítě, které z ní vzešlo, mohlo zůstat na živu. Krví smyl jsem její hříchy a nebohá Marie, mé dítě, krev mé krve, tak může dále dýchat vzduch tohoto světa."

"Proboha, to je magor, ten chlap je magor", vyprskl James a s odporem vložil prst i vzkaz do důkazního sáčku.
"Domov sv. Josefa jsem nechal sledovat, ale víme, že se k němu nepřiblížil. Právě mi přišla zpráva od zásahovky, že objekt je zajištěn. Tomu nebohému dítěti už vůbec nic nehrozí."
"Ale kapitáne, tomu nerozumím, jak to, že technici neprohledali schránku, vždyť to je běžný postup?!" podivovala se Wilsonová.
"To je tak Wilsonová," nadechl se kapitán "byt má číslo jedenáct, a jak můžeš vidět, tady je schránek jen 9. Zarazilo mě to už při prvním výjezdu. Ale pak jsme se zaměřili na jiné důkazy a já schránky pustil z hlavy. Jenomže pak jsem si pročítal podrobnou výpověď domácího a ten mluvil o tom, že dva z horních bytů nechal rozdělit, aby mohl na pronájmech víc vydělávat. Schránky už však nepředělal. A tak byty č. 10. a 11. mají společnou schránku s bytem č.1., tedy s bytem pana domácího. Jenomže od nálezu oběti leží domácí tři dny v lihu a schránku samozřejmě nevybral.

Pachatel oběť sledoval a i kdyby nevěděl, jakou má schránku, moc dobře věděl, jaký byt a tedy i schránku má zvědavý pan domácí. Že to bude nakonec on, kdo mrtvolu najde přímo na místě činu, už byla náhoda a souhra okolností. Lísteček měl připravený ke vhození do schránky od začátku, prst byla improvizace, ale nakonec se mu to hodilo, když musel uprchnout...
"Tak to bysme měli", uzavřela případ Wilsonová. "A teď se jdu domu konečně dospat."