Říjen 2016

Chřipková

21. října 2016 v 12:30 | trideci |  Myšlenky
Třetí den jsem zavřená doma. Ve společnosti horkého čaje s medem a zázvorem, paralenu a stopanginu. Samoléčba. Za okny se ukazuje pravé podzimní počasí v plné síle. Všechno je šedivé a zamračené. A mokré. Včera odpoledne na chvíli vykouklo slunce a rozzářilo oblohu. Stromy ve větru jako by tančily a listí postupně přecházelo ze zelené do žluté až k hnědooranžové. Nádherná paleta barev. Poslední měsíc neobouvám skoro nic jiného než holinky a okolo krku omotávam obrovskou šálu se vzorem kostky, která mě měla chránit před studeným větrem. Její vínová barva ve mně evokuje Vánoce. Nevyhneme se jim, jsou za dveřmi. Obchody už jsou plné čokoládových figurek a kýčovitých dekorací. Podzim je taky období, kdy naprosto přirozeně přecházíme k pití červeného vína. Vína, které je na horké léto moc syté a těžké, které vás v chladných dnech zahřeje a potěší. Jeho rubínová červeň zabarví nejdřív sklenku a potom rty.
Včera večer, když už jsem se chystala spát, zabalila se do dvojité zimní peřiny, na sobě flanelovou teploučkou košili, jsem otevřela místo knihy výjimečně tablet. Po posledním hektickém týdnu, pracovních povinnostech, znavená nemocí, rozklikla jsem stránky blogu a nestačila se divit. Můj článek byl na titulce a namísto běžných dvaceti přečtení jich měl skoro dvěstě. V tu chvíli jsem měla obrovskou radost a hned začala odpovídat na všechny ty komentáře pod ním. Příjemným překvapením bylo, že většina z nich byla pozitivní, lidé se v článku poznávali, sdíleli stejné pocity. I ty zdánlivě negativní komentáře byly konstruktivní a cítila jsem z nich zájem. Potěšilo mě hlavně to, že naprosto cizí lidé umí projevit náklonnost a podpořit. Dnes se většinou setkáte s negativním postojem, posměšky, prostě je snažší "hejtovat", než sám něco dokázat. Použijeme-li slovník dnešních puberťáků.
V naší firmě se za posledních několik měsíců událo hodně změn. Většina stávajících zaměstnanců byla nahrazena, přišli noví lidé, nové vedení. Já zatím zůstávám. Stojí mě to hodně nervů a nutí právě k takovým zamyšlením, jako v nedávném příspěvku. Lidé často ze strachu zůstavají na místech, kde nejsou spokojení nebo jsou dokonce nešťastní. Nemůžeme dát všichni hrdinsky výpovéď, poslat šéfa do patřičných míst a hrdě odkráčet do západu slunce. I když kolik lidí právě po tomhle netouží. Plus pár vybraných slov a gest.
Četla jsem různé motivační články, stálo v nich "co byste dělali, kdyby nezáleželo na penězích" a podobné úvahy. Nikdo by dobrovolně neseděl za stolem v černobílé kanceláři a nedělal otrockou práci. Jsme svázáni konvencemi a vlastním strachem. Kamarád mi půjčil knihu "Kam se poděl můj Sýr". Kraťoučký motivační příběh o lidech a myškách, který nádherně vystihuje povahové vlastnostni většiny lidí a každý se v něm najde. Přečetla jsem jej teprve nedávno a stále o něm přemýšlím.
Aktuálně je ve hře nabídka na zajímavou spolupráci. Na projektu, který už je víceméně rozjetý, jen potřebuje trochu podpořit. Nestálo by mě to žádné peníze. Jen čas, energii a vlastní invenci. Pracovala bych s lidmi, kteří jsou moji kamarádi. Z dlouhodobého hlediska by to však znamenalo opustit bezpečí sýrové stanice a vydat se do bludiště. Do neznáma. Překonat strach a zjistit, že někde čeká mnohem větší zásoba Sýra, jenom mít odvahu jí objevit. Ať už pro vás Sýr znamená peníze, štěstí, to správné uplatnění nebo navázání nových přátelství. Nebojte, nezbláznila jsem se. Jen jsem použila podobenství právě z té knížečky. Kdyby měla vyzařovat nějakou barvu, bude to žlutá, možná až sytě oranžová, kterou sice ráda nemám, ale je to barva nabitá energií. Je to barva Slunce.
Já si momentálně připadám jako vybledlá starorůžová. S náznaky do šeda. Nemoc i přemýšlení nad prací, budoucností, tím, co bych vlastně chtěla dělat, a jak se k tomu dostat mi ubírá na sytosti. Už se těším, až budu zase pěkně vybarvená fuchsiová.


http://knco.com/enjoying-the-fall-colors-on-vacation/

V opojení

5. října 2016 v 19:35 | trideci |  Příběhy
Sára se pokoušela zapnout knoflíky u svého cardiganu. Marně. O jednu řadu se netrefila a vyšla z toalety se svetrem zapnutým nakřivo. Tvářila se, že všechno je v pohodě. Ale nebylo. Venku svítilo odpolední slunce a Sára se sotva držela na nohou. Dala si více, než jednu skleničku k obědu. Měla jich skoro pět. A k tomu jednoho panáka rumu, když šla "na záchod".

Sára patřila k ženám, které vždy dbaly na svůj vzhled. Pravidelně civčila, chodila na kosmetiku, kupovala si hezké oblečení a jedla zdravé věci. Pohled do zrcadla však nyní prozrazoval něco zcela jiného. Vrásky kolem očí a úst, povadlá oční víčka, šedá pleť posetá akné, mastné vlasy. Na sobě měla vytahaný svetr a džny, které jí byly natolik těsné, že musela povolit knoflík, aby v nich vůbec vydržela.

"Kdy se to stalo", pomyslela si, "kdy se ze mě stala troska?". Alkohol vždy patřil k jejím zálibám ovšem jen ve večerních hodinách a především o víkendech. Pak se stalo, že si nalila i v týdnu. Jedna, dvě neškodné sklenky u večeře. Později to byly dvě, tři sklenky bez večeře. Nakonec lahev vína místo oběda. S Markem, nyní již bývalým manželem se také na jedné party seznámili. Ona měla něco upito, on také. Dobře si rozumněli, a protože loď, na které se večírek konal, přistávala u břehu až za několik hodin, měli dost času se sblížit.

Následovalo několik radostných let. Žili spolu, milovali se, pořídili si první dítě. Sára zůstala doma, už nemusela pracovat. Marek jako CEO nadnárodní společnosti vydělával dost peněz, aby je všechny uživil. Cítila se vykořistěná. Najednou neměla vlastní hodnoty, postavení. Byla nikdo. Byla jen matka a manželka. A tak začala s alkoholem. Cítila se lepší, vtipnější, krásnější.

Teď se vrací z toalety v italské pizzerii v centru města, svetr má špatně zapnutý, sotva artikuluje a hodinky ukazují půl čtvrté odpoledne. "Jsi v pořádku?", ptá se starostlivě kamarádka Monica. Sára jen mávne rukou a zkontroluje dítě, které si hraje v dětském koutku. Zaplatí účet a namíří domu. Touží jen po tom, lehnout si do postele. Ale nemůže. Dnes hlídá Klárku, jejich dítě. Její dítě. Její milovanou holčičku, kterou si tak moc přála. A nyní jí může vidět jen jednou do týdne. A stejně nezvládne být střízlivá. Než přijede Marek, musí se probrat. Rozhodne se, že půjdou domů pěšky. Je to jen několik ulic. Marek jí opustil, nechal jí všechno, dům, auto, peníze. Jen to nejcenější si vzal. Jejich dítě. U soudu přednesl tak přesvědčivou výpověď, že soudkyně ani vteřinu neváhala a rozhodla ve prospěch otce. A to byla sama matkou. Nebo právě proto.

Sára měla nařízenou léčbu. Vzhledem k tomu, že k soudnímu líčení dokázala přijít střízlivá, dostal jen několik hodin týdně. Hrozila jí hospitalizace v ústavní léčebně pro duševně choré osoby. Ze začátku mohla své dítě vídat jen pod dozorem sociální pracovnice nebo manžela. Vedla si dobře, alespoň několik týdnů, a tak ji Marek nechal s dcerou o samotě. Nesmí to podělat. Nebo už svou milovanou holčičku nikdy neuvidí. Jenže by si tak moc chtěla lehnout. A ponořit se do tmy...


Zvonek. Bouchání na dveře. Světla blikající za okny. Venku je tma. Sára se pomalu probírá a netuší, kde je. "Tuhle zeď poznávám, hele, televize, jsem v obýváku. V našem obýváku. Co se to děje? PROBOHA, kde je moje dítě???".
V tu chvíli se dveře rozletí dokořán a vstupuje policie v závěsu s Markem. Jedním pohledem zkontorluje přízemí a rovnou zamíří do patra, kde se náchází ložnice a dětský pokoj. Klárka si hrála s panenkami, ale když slyšela hluk a sirény, dostala strach a zalezla pod postel. "Maminka spinkala dole, tak jsem jí nechtěla budit a šla jsem si hrát do pokojíčku", vysvětluje tatínkovi. Marek si jen povzdechne, dcerku utiší, že je vše v pořádku a poprosí jí, aby si ještě chvíli hrála v pokojíčku. Sejde po schodech, kde se probírá opilá Sára. "TOHLE si přehnala, nemohl jsem se ti hodinu dovolat, nechala si klíče v zámku, zvonek je vypnutej!! Jak jsem se měl asi dostat dovnitř. Ty krávo jedna vožralá, to dítě už nikdy neuvidíš, na to se připrav!", sdělil pološeptem Sáře výhružku. Ta seděla na pohovce a nechápala co se děje.

Tma. Zdál se mi hrozný sen. Byl tu Marek a policie. Sebrali mi Klárku, už zase. Plakala. Marek jí nese v náručí a říká jí, ať se nedívá na maminku, že mamince je zle. Zvedá se mi žaludek. Zvracím na podlahu. Usínám.


......................

Sára se probrala po několikahodinovém komatu. Když si uvědomila, že poslední události se opravdu staly a nejednalo se o zlý sen, rozplakala se. Při pohledu na zvratky na podlaze se jí udělalo opět nevolno. rychle běžela do koupelny, vyvrhla obsah žaludku do toalety, spláchla a přemístila se do sprchy. Stála tam dlouho. Střídavě si pouštěla teplou a studenou vodu. Venku již bylo světlo. Hodiny ukazovaly 6:30. Netušila, co bude celý den dělat. toužila jen po jednom. Dát si skleničku a propadnout se do tmy.

Zvracím. Obsah žaludku letí ven. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy jedla. Bolí to. Mám pocit, že vyzvrátím vnitřnosti.
Musím něco sníst. Uvařím si čaj a bude mi dobře. Asi bych měla zavolat Markovi. Bojím se. Na záznamníku blikají tři vzkazy. Nemám odvahu si je přehrát.

.....................

Od posledního incidentu uběhl měsíc. Pro Sáru tak tři dny. Střídavě spala, pila a zase upadala do bezesného spánku. Kamrádky jí nechávaly vzkazy na záznamníku i za dveřmi. Ty však byly zamčené. Sára existovala mimo realitu. Nevěděla, co je za den nebo jaký je měsíc. Byl listopad. Venku bylo chladno, padalo listí, pršelo. Nazula si kozačky. Zip nemohla dopnout, její lýtka byla nateklá. Při obouvání si všimla, že má každou ponožku jinou. Bylo jí to jedno. Natáhla si podzimní kabát. Ne, že by sledovala aktuální trendy, ale byl dost dlouhý na to, aby zakryl pyžamo, které měla už týden v kuse na sobě. Z kabelky, kterou po hodině našla za sedačkou, vzala kreditní kartu. PIN si pamatovala jen proto, že byl stejný jako domovní číslo. To si pro jistotu přečetla na schránce. Vydala se do obchodu. Potřebovala doplnit zásoby chlastu. Doma už nebyla ani kapka. Ani v lednici, ani ve spižírně, ani ve skrýši v šatníku. Přinutila se vstát z postele a sama sebe obelhávala, že si jde koupit něco k jídlu. V samoobsluze zamířila rovnou do oddělení lihovin. Sebrala z regálu dvě lahve vína a jednu vodku.

Nemůžu toho vzít víc, vypadala bych jako alkoholička. Stačí, že mám na sobě pyžamo. Ale přeci nepůjdu zítra znovu. Vrátím se a vezmu ještě jednu vodku. Pokladní se na mě divně kouká. Ostraha mě sleduje, co jsem vešla dovnitř. Socky. Jenom z alimentů bych si je všechny mohla koupit. Nevadí, po cestě jsou ještě číňani. Vezmu si druhou lahev tam, jenom musím vybrat z bankomatu.

Sára opustila samoobsluhu s taškou, jejíž obsah tvořilo víno, vodka a deset rohlíků. Napadlo jí, že když si koupí i něco k jídlu, nebude vypadat tak podezřele. Vydala se směrem k potravinám, které provozovali Vietnamci. Zapomněla však, že neberou karty a musela se vrátit do bankomatu. Upustila tašku s nákupem. Naštěstí flašky přežily. Došla k bankomatu, ale v tu chvíli zapomněla PIN. Věděla, že to je čílo domu. Jenomže se jí všechno slévalo dohromady. Cítila, že jí někdo stojí za zády. Rozhodně blíže, než by u bankomatu měl. Otočila se, ale nedokázala sestrojit kloudnou větu. A tak se sebrala a vyrazila směr domov. Jen pár minut ji dělilo od doušku vína a panáka vodky.

Přijdu domu a dám si koupel. Naleju si decku vína a skleničku položím na okraj vany. Možná si otevřu ty olivy s lososem, co mi přinesla Monica. Udělám si pěnu, umeju si vlasy a budu vypadat zase jako člověk. Ani si nepamatuju, kdy jsem se naposedly koupala. Možná si objednám pizzu. Už jen dvě ulice, přejdu tady přes hlavní nebo to vezmu zkratkou přes sídliště... půjdu přes sídliště, tam je malá šance, že mě potká někdo známý.

Sára vykročila směrem k lesíku, který byl za supermarketem. Hned za ním se nacházelo sídliště, které zde vystavěli na konci devadesátých let. Navazovalo na modernější domy, až plynule přecházelo ve čtvrť, kde stál i jejich dům. Jejich rodinný dům se zahradou o rozloze tísic metrů čtverečních, bazénem a vířivkou. Bylo to jen několik minut od centra, ale zároveň jim pozemek poskytoval dostatečné soukromí. Když pořádali párty pro přátele, když se milovali, když byla doma s malým dítětem. Když se chtěla nerušeně opíjet.


Už byla na dohled od domu, když zjistila, že nemá kreditní kartu. Musela jí nechat v tom bankomatu. Bylo jí jedno, jestli jí někdo uvidí a skoro letěla po hlavní třídě. Lahve v tašce o sebe cinkaly. Na semaforu akorát naskočila červená. Řidič červeného Volva se však rozhodl, že to ještě stihne. Sára byla příliš mimo na to, aby se rozhlédla a řítícího se vozu si ani nevšimla. Vběhla přímo do silnice. Taška s lahvemi vyletěla do vzduchu a za zvuku rozbíjejícího se skla dopadla na zem. Sára byla na místě mrtvá. Řidič seděl nehybně a držel se volantu. Nechápal, co se stalo. Byl v šoku. Sáře už nemohl pomoci. Záchranáři, kteří byli na místě za čtyři a půl minuty se ani nepokoušeli ženě poskytovat první pomoc. Její tělo bylo zaklíněno mezi zadními koly vozu a téměř rozděleno na dvě části. Policie dorazila o několik minut později.
Řidič prošel dechovou zkouškou, záznamy z kamer v křižovatce však potvrdily, že projel na červenou.

Pitva prokázala, že Sára měla v těle 1,5 promile alkoholu v době, kdy byla zabita. Řidič byl odsouzen na dva roky odnětí svobody s roční podmínkou, vzhledem k jeho beztrestné minulosti a výpovědi několika svědků, kteří potvrdili, že Sára byla alkoholička a její jednání nebylo racionální. Jedním ze svědků byl i její manžel Marek. Marek, který najal řidiče červeného Volva, aby Sáru sledoval a pokud se pohne z domu, nespustil jí z očí. Když viděl, že se spěšně vrací ze svého alkonákupu a řítí se k silnici, neváhal a sešlápl plynový pedál. Přeci jen mu pan M. slíbil sto tisíc EUR, když bude mít jeho žena "nehodu". To mu stálo za všechna rizika...