Listopad 2016

Melírek? Nikdy víc!

25. listopadu 2016 v 15:38 | trideci |  Historky
Musím se s vámi podělit o příběh. O historku, jak jsem si totálně zkurvila vlasy. Pardon, ale jiné slovo prostě nelze použít. Už jsem se chtěla svěřit před měsícem, ale pak jsem to zavrhla. Středeční návštěva kadeřnice mě však dodělala. Pokud se chcete pobavit, nalijte si skleničku vínka a čtěte.

Jako přírodní brunetka jsem vyzkoušela snad úplně všechny barvy. Na střední jsem nosila hnědou v různých kombinacích, vlasy jsem si barvila od patnácti. Asi tři roky zpátky jsem byla rezavá, jak když hoří Brandejs, jak říkavala babička. Používala jsem barvu "Mango" od Lorealu. Byla nádherná, lesklá a vlasy po ní vypadaly překvapivě zdravě. (Nejedná se o placenou reklamu, vážně :) Po čase mě začala nudit a přešla jsem, díky kamarádce/kadeřnici zpět na hnědou a záhy na ombre. No a když už jsem měla polovinu vlasů odbarvených, nedalo mi to a chtěla jsem zkusit blond. Opět jsem povolala kadeřnici Nicol a výsledkem byla krásná blond. Niki pracuje v luxusním salonu v Praze, kde bych se nedoplatila, takže když má volno, přijde kě mně domu a kouzlí.

Na podzim mě blond přestala bavit. Přes léto mi jednou díky matčině posedlosti čistotou a přemíře chloru v bazénu vlasy dokonce zezelenaly, ale vše se dalo zachránit. Dokud jsem v říjnu nešla do DMka a nevrzla si na hlavu dvě balení čokoládově hnědé Lorealky. Výsledek byl krásný, několik dalších měsíců jsem si vlasy nebarvila, jen nechávala stříhat, vymýšlela si ofinu a pak zase ne. To jen pro představu, že to se mnou není lehké. Niki mě chtěla přizabít.


Asi před měsícem jsem si řekla, že by chtělo změnu. Víc jak rok jsem si vlasy nebarvila, až na lehké zbytky barvy na konečních, jsem tedy měla svojí hnědou. Jenomže Niki na mě neměla vůbec čas, pak si dokonce dovolila odjet na Kanáry, mrcha! :D A já, netrpělivá, okamžitě chtěla být blond. Vzala jsem to tedy do svých rukou.

Nejdřív jsem zkusila oběhnout kadeřnice tady ve městě, ale buď mě vyděsil vzhled salonu, vzhled kadeřnice nebo cena. Nezbývalo než zajít do starého dobrého DMka a začít sama. Koupila jsem si Ombre v krabičce od Lorealu (vážně to neni placený) a lehce si zesvětlila konce a pár pruhů okolo obličeje. Výsledek vypadal velmi dobře, lehounký přechod, pro mě viditelná změna.

Po týdnu přišlo druhé kolo, tentokrát jsem to vzala trošku víc nahoru, než jen k uším, jak doporučovali. Výsledek vypadal opět vcelku dobře, vlasy už chytaly lehce do zrz, ale to stále ničemu nevadilo.

Pokud číslo tři. Kadeřnice stále neměla čas a já trpělivost. Tentokrát to vezmu Ombre až ke kořínkům a přes celou hlavu hodím světlý přeliv, ten to krásně srovná. (Pokud to čte profesionální kadeřnice, určitě už sprostě nadává.) Hodinu jsem si tedy kartáčkem a odbarvovačem poctivě proužkovala vlasy, abych na žádné místo nezapomněla, nic nevynechala, neměla fleky. Výsledek byl všelijaký, na koncích, kde ombre šlo už potřetí byla barva samozřejmě světlejší, někde se nějaký tenflíček objevil, ale celkově pořád žádná katastrofa. Přišla na řadu závěrečná barva.

V drogerii jsem strávila asi dvacet minut, vybíráním odstínu. Zvolit platinovou, měděnou, šedou blond? Překryje to? milion otátek, na které by kadeřnice uměla odpovědět, ale já byla chytřejší. Vybírala jsem tak dlouho, až jsem přebrala. Vzala jsem tu nejvíc blond, která byla zároveň odbarvovač. (Kadeřnice, běžte si dolít víno.)

Takže jsem v koupelně, vlasy mám od rezavé po světlou blond a nanáším platinovou. U kořínků mi okamžitě začíná působit a vyžírat barvu. Ještě, než dodělám zbytek hlavy, vidím, jaká katastrofa se nezvratně blíží. Až to pláchnu, třeba to bude vypadat líp! (Kadeřnice, dolít.) Samozřejmě, vypadalo to po umytí ještě hůř. Kořínky odarvené do platinové, místy do žluté a délky vlasů v podstatě beze změny. Proboha, vypadám jak EMINEM! Muž vešel do koupelny a mou domněku potvrdil, načež z obývaku začalo hrát "Sliiim shadyyyy"...

Nasadila jsem tedy čepici a jela do drogérky pro barvu, kterou bych tu hrůzu zakryla. Zoufalství se stupňovalo, chtěla jsem vypít hektolitr vína, ale musela jsem řídit. Měla jsem dvě možnosti. Vzít tmavě hnědou a celý tenhle pokus ukončit, a nebo zkusit trefit takovou blond, která by to zvládla překrýt. Kadeřnice si dolévají víno a správě tipují, že jsem vzala Mandlovou blond. Přeci si to zase neobarvím na hnědo, když už jsem tohle všechno absolvovala.

Mandlová udělala svoje, po prvním umytí se žluté kuřecí odstíny srovnaly a Eminem byl pohřben. Vydržela jsem tak tři dny. Než jsem měla jít do práce. Mezitím jsem si umyla hlavu a kuře začalo zase ožívat. Fajn, POSLEDNÍ POKUS.
V podělí ráno před prací, aby mě TAKHLE nikdo neviděl, jsem doběhla pro POSLEDNÍ barvu. Vzala jsem šedou blond. Nejtmavší z blond, v podstatě světle hnědá. Po umytí a vyfoukání výsledek vypadal vážně dobře! Tlumená, světlá barva ladila k mojí olivové pleti, nikde nebyly vidět fleky, ani žluté tóny.

To bylo 1.listopadu. Jak se barva začala vymývat, u kořínků začala zelenat a v délkách se objevovalo kde co. Končím s pokusy, řekla jsem si, jdu ke kadeřnici! (Kadeřnice si ťukají na čelo a říkají si konečně! Dolít víno.) Na doporučení od kolegyně, která má krásné melíry a světlé vlasy, jsem se objednala k její kadeřnici. Vzala mě celkem rychle, protože jsem vážně prosila.

Středa 12:00

Přijíždím do sídliště, kde má salon. Vidím zamřížované kadeřnictví v přízemí paneláku, uvnitř několik osob. Vcházím.
Je tu čisto, ale interiér prošel změnou naposledy v osmdesátých letech. Hrůza. Ještě mám šanci utéct. Počkám, než Kadeřnice nanese důchodkyni barvu a jdu na stříhání. Sanžím se ignorovat průměrný věk zákaznic 65let a říkám si, že se tu babči prostě sešly...

12:30

Máme ostříháno, zatím to nevypadá tak hrozně. Můj střih bylo delší mikádo v jedné délce. Kadeřnice mi chtěla vlasy prolehčit a dát jim tvar. Jinými slovy mě totálně oškubala. Chápu, že kadeřnice rády stříhají, ale tohle bylo vážně moc. Navíc mě každou minutu okřikla, že hýbou hlavou. Za chvíli jsem se bála i nadechnout. Nemluvě o tom, když jsem si dala nohu přes nohu! V žádným případě, sundat, nebo budu sedět nakřivo!

13:00

Stále mám šanci utéct. S pár melíry na hlavě, ale dalo by se. Nechám si dodělat melíry po celé horní polovině hlavy a už se začínám modlit.

14:00

Melíry jsou skoro hotové, začíná nanášet barvu. Zvolí tmavě hnědou, kterou natře mezi melíry. Moje představa je taková, že budu mít hustý melír, mezi kterým bude místy tmavší barva. Pravda je, že jsem jí takto tmavou barvu odsouhlasila, ale nemohla jsem vidět, kolik barvy v poměru k melíru na vlasech bude.

14:20

Barva je nanesená, teď 20 minut čekání. Snažím se nemyslet na výseldek. Pokračuji v modlení.

14:40

Jdeme smývat. Jelikož mám najednou melíry i barvu, musí mi alobaly pořádně přimáčknout k hlavě, aby k nim barva nenatekla. Což samozřejmě brutálně tahá. Nesnáším ani česání plochým hřebenem, natož tohle! Vymyje tmavou barvu a teď má teprve přijít bolest. Začíná mi sundavat ty alobaly, které mi předtím přišroubovala k hlavě. Mám pocit, že mi už vyrvala všechny valsy. Gumové rukavice, které si nasadila, tahají za každý jeden vlásek, kterého se dotkne. Chce se mi brečet a modlení nepomáhá. Těším se na příjemné mytí, místo toho přichází něco jako drbání prasete.

14:50

Sedím před zrcadlem, ručník sundaný z hlavy a vídím to peklo. Blond proužky jsou jako malí hádci svinutí v jednotlivých pramíncích a všude okolo je černo! Resp. tmavě hnědá barva, která je naprosto dominantní a melíry v ní skoro nejsou vdět. Začíná foukat. Moje rozbolavělé kořínky a pokožka hlavy už omdlívají bolestí. Já brzo po nich. Kulatým kartáčem tahá jednotlivé pruhy vlasy proti fénu, aniž by je předtím rozčesala. To už nevydržím a musím jí říct ať okamžitě přestane. Nebo jí zabiju. Dofouká mi vlasy jen za pmocí prstů a fénu.


15:00

Platím tisíc korun, usměju se, poděkuju a odcházím. Na hlavě mám zebru a vypadám jak Eržika. Měla jsem jet do rovnou do Prahy na večerní konferenci. Říkala jsem si, že tam pojedu jako pěkná blondýnka. Místo toho jsem jela jako špinavá cikánka s barvou po celém čele a tvářích domu. Umýt se, umýt si hlavu a brečet. Vážně se mi chtělo brečet, protože tohle nedám, takhle měsíc až dva do dalších melírů, které by to možná zachránily, nevydržím.

Čtvrtek 8:30

Běžím do tesca. DMko má ještě zavřeno. Kupuju Horkou Čokoládu a prosím všechny svaté, ať mi to překryje.

10:00

Mám na hlavě od tmavě hnědé po skoro černou všechny odstíny. Vlasy vypadají, že je přejela sekačka a pak se na ně převrhl kýbl barvy. Musím běžet do práce. Už teď jdu pozdě. Asistetka mezi dveřmi na mě, "jéé ty máš zase tmavou". "Veru, neptej se, TEĎ NE!".

Pátek 12:30

Příchází kolegyně Lenka, která mi kadeřnici doporučila. "Jééé, ty jsi zase tmavá??"
"Lenko, neptej se..."
................

Jako malá jsem často sedávala u babičky, která mi česala vlasy kartáčem. Měla jsem hodně dlouhé vlasy a od nikho jiného se nechtěla nechat česat. Babička mi vždycky říkávala, že mám na hlavě poklad. Že takhle pevné, zdravé a husté vlasy jsou rodinné dědictví.
Promiň babi.


Úryvek

21. listopadu 2016 v 19:36 | trideci |  Příběhy
Inke

Inke Wagnerová se chystala vyvenčit svého psa. Jako každé ráno, s nechutí a celá rozlámaná vstala a došla do koupelny. Rychle se opláchla a vyčistila si zuby, vlasy vyčesala do ohonu a na obličej nanesla pouze krém. Make-up si aplikuje až těsně před odchodem do práce. Přes pyžamo si navlékla domácí tepláky a lehkou péřovou bundu. Zavolala na Ronnieho, zacvakla mu vodítko za obojek a vyšla z bytu. Po tmě přivolala výtah. Na chodbě není denní světlo, což jí štvalo od doby, kdy se sem přistěhovala. Dům je situovaný tak, že výtah a schodiště jsou ve středu a byty po okrajích, tudíž na chodbách nejsou okna. Kobka, tak tomu říkávala. Společně nastoupili do výtahu. Ronnie táhnul jako obvykle, už se těšil ven. Stiskla tlačítko pro přízemí a poté tlačítko pro rychlé uzavření dveří. To musela vždycky udělat opakovaně, jelikož mělo špatný kontakt. Sjeli do přízemí a prošli prosklenými dveřmi s několika informačními cedulemi o povinnosti zavírání a ve večerních hodinách dokonce zamykání. Bydlení v družstevních domech má svá úskalí. Domy jsou čisté a dobře udržované, ale věčné příkazy a pravidla jí už lezly krkem. Zabočila za dům, odepla vodítko a Ronnie běžel napřed. Jejich každodenní cestu už moc dobře znal. Za domem vedla přírodní lesní stezka. Město zde postupně začalo budovat park, občas se tu objevili dělníci s těmi svými stroji a od rána dělali hluk. "Budeme mít po vycházkách na volno", pronesla směrem k Ronniemu.

Pohroužená do svých myšlenek na práci, a na to, co se chystá ten den dělat, pokračovala po vyšlapané cestě. Občas psa rychlým pohledem zkontrolovala, ale nemusela ho nijak komandovat. Chodilo sem jen málo lidí a Ronnie je docela poslušný pes. Je to kříženec ovčáka a dobrmana, umí poslouchat, chodí s ním taky pravidelně na cvičák, ale je to tvrdohlavý mezek. Její matka jí stále říká, že ten pes si vybral ji, ne naopak. Z hloubi myšlenek jí vytrhne hysterický štěkot. Někdy tudy proběhne srna nebo králík, v Ronniem se pak probudí lovecké pudy a začne je prohánět. Tentokrát se však o lesní zvěř nejednalo. Její pohled upoutalo cosi ve výšce korun stromů. Když jí došlo, na co se dívá, zvedl se jí žaludek a přesto, že nesnídala, jeho obsah vyletěl ven. Chvíli pozorovala směs tvořenou žaludečními šťávami a trochou vody se zubní pastou, než se pohledem vrátila zpět nahoru. Na stromě visela žena. Byla oblečená jen do saténové noční košile temně modré barvy a okolo krku měla precizně uvázanou smyčku. Dlouhé hnědé vlasy jí spadaly přes obličej, takže Inke nemohla vidět tvář. "Stejně tu nikoho neznám", pomyslela si. Ruce a nohy nehybně visely a připomínaly zlámané větve stromu. Nemohla od toho výjevu odtrnout pohled. Uběhlo možná několik minut. Pozorovala mrtvé tělo, jako by se jednalo o uměleckou instalaci. Žena jistě nepocházela ze špatných poměrů, na rukou i nohou měla perfektní rudou manikúru, kterou narušovaly pouze oděrky na chodidlech od větviček, jehličí a kamení. Představila si tu cizí ženu, jak jde sama uprostřed noci, bosa, pouze v jednom kusu oblečení a v ruce si nese provaz. Provaz, který má ukončit její život. Na prsteníčku levé ruky jasně zářil diamantový prsten. Byla snad zasnoubená, proč by si brala život, a jak se proboha na ten strom mohla sama dostat? Inke nebyla žádný detektiv, pracovala v reklamní agentuře, ale přečetla dost knížek, aby věděla, že tady něco nesedí. Samozřejmě u sebe neměla mobil, takže odchytila Ronnieho a uháněla zpět do bytu.



"Policie? Tady Inke Wagnerová, našla jsem mrtvolu!".


_________________________________________________

Tento text jsem napsala před několika měsíci. Když jsem viděla TT, přišlo mi vhodné jej sem zařadit. Líbí se Vám takový styl psaní? Chtěli byste vědet, jak bude příběh pokračovat? Původně to měl být začátek knížky, úvodní kapitola, ale rozhodla jsem pro úplně jiný žánr. Díky za všechny komentáře

Podělanej kšeft

8. listopadu 2016 v 23:54 | trideci |  Příběhy
Středa večer

Jacob seděl ve svém potemnělém bytě. Jediným zdrojem světla byla holá žárovka osamoceně visící v kuchyňském koutě. Přemýšlel nad tím, jak se dostal do situace, ve které se právě nacházel. Byl v hajzlu. Tonymu dlužil přes sto litrů a netušil, kde je sebere. Brenda s ním nemluvila od té doby, co ho viděla ošmatávat čtyřky blond servírky z The Baru. Aby toho nebylo málo, Tyvíškdo mu už patnáctkrát volal a chtěl vědet, jak dopadnul TEN job. Dopadnul úplně na hovno.

Jacob dostal jednoduchý úkol. Vyzvednout jednu tašku v jedný zastavárně. Jenomže se to posralo. Mohl to tušit. Protože prachy, který měl za tuhle službičku dostat, úplně neodpovídaly běžný částce. Ale protože dlužil Tonymu sto litrů, řekl si, že touhle službičkou značnou část smázne.

Středa ráno

Jacob přijel k zastavárně, motor auta nechal běžet, vešel dovnitř, vetešníkovi oznámil, že jde pro TU tašku a zapálil si cigáro. Vetešník zašel za korálkový závěs do zadní části krámu a chvíli něco štrachal. Pak po Jacobovi hodil tašku o rozměru palubního zavazadla. Teda Jacob si myslel, že takhle nějak je velký palubní zavazadlo. Vědět jistě to nemohl, protože nikdy nikam neletěl. Maximálně jel vlakem na venkov k tetičce May na letní prázdniny.

Už chtěl opustit krám, nasednout do auta a v klidu zase odjet, když dovnitř vrthli dva chlápci s kuklama na hlavě a bouchačkama v ruce.
"Všechny prachy a zlato kurva sem a hned!", zařvali a hodili po vetešníkovi prázdnou igelitovou tašku. Ten s ledovým klidem dál v pravém koutku přežvykoval párátko, pomalu si vzal od neohlášené návštěvy tašku a začal ji plnit penězi z pokladny.
"Dělej dědku kurva nebo ti ustřelim tu tvojí podělanou palici", řval jeden z kumpánů, zatímco druhý monitoroval situaci u dvěří.
Jacob stál nehnutě v rohu místnosti, v ruce držel TU tašku a ani nemukal. Do týdle šlamastiky se nechtěl motat.
"Hej ty", zařval na Jacoba ten, co hlídal u dveří, "co to máš v tý tašce?!".

Jacob neochotně zvedl levou ruku s taškou, pravou sáhnul do kapsy, kde měl teď už odjištěnou zbraň a pomalu se přibližoval k jednomu z chlápků. Když byl dost blízko, aby toho většího odzbrojil, vytáhnul dědula z pod pultu svojí bouchačku a začal na ty dva debily, který mu právě vykrádali jeho kšeft, bez lítosti střílet. Bohužel byl už slepej jak patrona a netrefil se ani jednou. Ti dva se podělali do trenek a začali zdrhat. Mezitím stihnul ten větší ještě Jacobovi vyškubnout TU tašku. Jacob neváhal a začal taky střílet. Nevědel sice, co v tašce je, ale když za její vyzvednutí měl dostat takovej balík, asi to bude něco extra. Trefil toho blíž do zadku a toho u dveří do nohy, když zdrhali.
"KURVA, KURVA, KURVA, podělaný kreténi", začal nadávat Jacob a rozběhnul se za nima. Jenomže chlápcci se asi probrali ze šoku a začali se krýt palbou. Potom naskočili na motorku, kterou měli zaparkovanou před kšeftem a odjeli. V tom zmatku nevzali sice nic z vetešnictví, ale odjeli s TOU taškou.
Protože střelba mohla vyvolat nežádoucí pozornost, Jacob okamžitě nastoupil do auta a nenápadně odjel. Starej Vetešník zase nacpal dolarovky zpátky do kasy a svojí kámošku Betty s upilovanou hlavní pod pult.
"Ten kluk je teď asi pěkně v hajzlu", pomyslel si a jal se všímat si svýho.

Středa večer

Buck a Harry dřepěli ve staré nádražní hale a přemítali, co se posralo.
"Harry, ty kreténe, ty si měl obhlídnout terén. Jak to, že sis nevšimnul, že před krámem stojí nastartovaný prázdný auto."
"Sorry Bucku, já nechtěl. Víš, že když jsem nervózní, tak dělám chyby. A teď jsem byl sakra nervózní. Vetešnictví jsem ještě nikdy nevykrad."
"To máš pravdu Harry, ty kokote jeden vymaštěnej. To si teda nevykrad. Protože ten starej dědek tam nebyl sám. A i kdyby byl, stejně by nás tou svojí bouchačkou oba odkrágloval. Měli jsme kurva štestí."
"Promiň Bucku, já vážně nechtěl."
Buck si ještě jednou povzdechl a musel si poposednout, protože ho pekelně bolela rána na zadku. Ten druhej týpek ze zastavárny ho trefil. Harryho trefil do nohy, ale oba více méně škrábnul. Což je divný, protože byli dost blízko. A tenhle nevypadal jako špatnej střelec. Jenomže Harry je retard. Už když se narodil, chtěl ho Buck v noci udusit. Jenže jejich máma na to vždycky přišla a Bucka seřezala. Pak máma umřela a Buck se musel o Harryho starat sám. Do týhle akce ho ale brát neměl.
"Hej Bucku", ozval se připitomnělým hlasem Harry, "co budeme dělat s tou taškou?".
"To nevim Harry, to teda fakt kurva nevim", zaklel Buck a zapálil si ten den už asi třicátý cigáro.

Čtvrtek ráno

Jacoba probralo ze spánku bušení na dveře. Zjistil, že venku už je světlo a při vstávání zavadil o lahve od piva, které se válely vedle sedačky.
"Kdo je to?!" zařval z bezpečné vzdálenosti od dveří.
"Ty víš kdo, Jacobe, neser mě a otevři ty dveře nebo je budu muset vykopnout", ozval se Tonyho hlas.
Jacob neochotně odemkl. Tony vešel dovnitř, jeho špičaté kovbojské boty cvakaly na holé dřevěné podlaze.
"Prej si to včera pěkně posral, takhle mi ty prachy jen tak nevrátíš. A teď máš navíc u Tyvíškoho pěknej průser. Víš vůbec, co v TÝ tašce bylo?!", spustil Tony monlog.
Jacob se sehnul do lednice pro lahváče k snídani. Nabídnul i Tonymu, ale ten neměl náladu ani chuť.
"Dělej, jedeš se mnou za NÍM, pěkně mu to vysvětlíš", nenechal se Tony odbýt.
"Proč já se s tebou ještě vůbec bavim?!" postěžoval si Jacob a neochotně se začal oblíkat.
"Protože mi dlužíš prachy a víš, že jsem tak hodnej a neuříznu ti jeden prst za každej den navíc, kdy mi je budeš dál dlužit", osvětlil už tak jasnou situaci Tony.
"Já vim, já vim, k Jimmymu ze základky si tak hodnej nebyl a jeden prst si mu usek a pak ti hned zaplatil. Ale my jsme kámoši viď, Tony?" dodal otráveně naučenou frázi Jake.

Čtvrtek poledne

Tyvíškdo měl svojí kancelářičku v prvním patře hned nad masnou. Říkalo se, že kdo se MU znelíbí, skončí dole na pultě, jako výběrový vepřový. A Jake vážně něchtěl skončit jako výběrový vepřový.
"Jacobe, synu", uvítal ho Tyvíškdo, "včera si to pěkně podělal, ale já těmám rád. Já ti dám druhou šanci" dokončil Boss myšlenku.
Tony zatím čekal u recepce, kde dělal cukrbliky na šéfovu sekretářku. Zdviženým prostředíkem mu dala jasně najevo její sympatie.
Jacob měl pěkně stažený půlky a modlil se, aby neskončil pod Řezníkovou kudlou.
"Šéfe a můžu se zeptat", odhodlával se k otázce Jake, "co přesně bylo v TÝ tašce?".
Boss se začal smát, naposledy potáhnul z doutníku, načež vyfoukl kouř, a kus rožhaveného tabáku típnul do těžkého skleněného popelínku na stole.
"Ale Jacobe, to už je teď jedno. Jestli mi tu tašku do 24hodin nepřineseš, bude v ní tvoje hlava. A teď vypadni."
Jacob prosvištěl kolem Tonyho rychlostí blesku, ten se naposledy kouknul na kozy tý fešný sekretářky a vyběhnul za kámošem.

--------------
Mezitím v opuštěné nádrážní hale


Buck a Harry se probrali z alkoholového opojení. Kromě pivek padlo i několik lahví tvrdýho.
Večer padlo taky rozhodnutí, že tašku prostě vezmou a vrátěj jí do tý zastavárny. Pěkně projedou rychle na motorce kolem, tašku hodí ke vchodu a budou dělat, že nic neviděli. S tím, co bylo uvnitř, totiž tihle dva nechtěli mít nic společnýho.
Na dva zlodějíčky, jako jsou velkej Buck a retardovanej Harry bylo tohle moc. Neměli ani ty správný kontakty. A i kdyby je měli, jejich mozková kapacita by nestačilo na to, aby je správně využili. Vykrást benzínku možná, ale vydírat někoho takovým materiálem, na to byli hoši z nádražní haly krátký.
"Bucku?", ozval se Harry, "co kdybysme tu tašku prostě položili do jednoho z těch prázdnejch vagonů a nechali to osudu? Víš, jako tenkrát, když jsme přepadli tu starou paní, a protože jsme jí nechtěli ublížit, tak jsme jí zavázali oči a nechali jí běžet po chodníku směrem k obchoďáku, kde jí někdo určitě pomoh."
"Harry, já vim, že jsi skoro debilní, a teď to nemyslim jak urážku, ale jako diagnózu, ale tohle není stará bába před sámoškou", rozčílil se Buck.
"Tohle je kurva hnus, to, co je v TÝ tašce." Buck se zamyšleně procházel po prázdné hale a jeho kroky se s duněním rozléhaly.
"Víš ty co Harry, on to není možná až tak špatnej nápad. Když bysme se vrátili do tý vetešárny, dědek by nás moh poznat a ještě by zavolal poldy. Prostě tu tašku někde zahodíme a budeme dělat, že jsme nic neviděli", odsouhlasil nakonec Buck bratrův plán.

Čtvrtek odpoledne


"Tak jsem se trochu poptal kluků po vokolí a říkali mi, že popis těch dvou, co tě vobrali vo tašku by moh sedět na dva týpky, co dělaj takový menší vloupačky. Zatim jenom starý báby a sámošky, ale je možný, že zkusili něco většího", vyložil Tony poznatky za posledních pár hodin.
Jacobovi to moc nepomohlo, žádný takový bratry neznal, asi to byly malý ryby.
"Zajedeme do The Baru, tam by se mohl najít někdo, kdo bude vědet", dodal Jake.
"Ty chceš zase dostat přes hubu vod starý", vysmál se Tony kámošovi.
"Tak za prvý, nedostal jsem přes hubu a za druhý neni to moje stará, Brendu jenom šukám, jasný?", rozčílil se Jacob.

--------------
Cesta do The Baru se vyplatila. Servírka se čtyřkama sice zrovna neměla šichtu, ale za barem byla jiná kost, která se vyznala. Říkala, že ti dva by mohli bejt tlustej Buck a retardovanej Harry, bráchové. Říká se, že dělaj spíš malý věci jako benzínky a tak, ale taky, že zkusili vybrat nedávno jednu zastavárnu a nějak se to posralo
"Jo, to se teda posralo", přitakal Jake.
Sexy barmanka ještě dodala, že prej přebejvaj ve starý nádražní hale na konci města. Její kámoška chodila s klukem, kterej vozí pizzu a nějaký dva divný týpci, asi buzny nebo co, si tam pravidelně objednávali.
Nechali barmance štedrý dýžko a vyrazili k hale.


Tony s Jakem zaparkovali asi sto metrů před halou a zbytek došli pěšky, nechtěli kořist vyplašit.
S odjištěnýma bouchačkama v kapsách pomalu našlapovali přes ztrouchnivělý pražce a hledali, kudy se do haly leze.
Podle zápachu brzy našli zadní vchod s narvanýma popelnicema. Jejich obsah tvořily především flašky od chlastu a obaly od pizzy. Bingo. Díky pěkná barmanko.
"Co uděláme, až je tam najdeme, nechceme je přeci zastřelit?", pošeptal Jake.
"Kámo, tohle je tvoje akce, tys to posral a já jsem tady nevim proč s tebou", odpověděl Tony.
"Fajn, využijeme moment překvapení, naženeme je někam do rohu, sebreme tašku, svážeme je a táhneme pryč", vymyslel geniální plán Jacob.
V tom se s rachocením otevřely dveře a vyšel zřejmě retardovanej Harry v umaštěným nátělníku a trenkách s pytlem odpadků v ruce.
"Ani se nehni", zařval na něj Jake. Harry začal zdrhat.
"Ten chlap je fakt retard", pomyslel si Tony a vydal se za ním.

Moment překvapení byl v hajzlu, ale ukázalo se, že Harry byl "doma" sám. Než semu povedlo najít kalhoty a bouchačku, stál mu Tony za zády a hlaveň Coltu mačkal proti jeho temeni.
"Tak kde je kurva ta taška", začal řvát Jake. Harry se strachy málem pochcal, začal bulet a mezi vzlykama řekl, že s ní brácha někam odjel, aby se jí zbavil.
Jake neměl rád násilí, a tak Harryho přivázal ke starému ocelovému potrubí a šel tuhle špinavou díru sám obhlídnout.
Po tašce ani tlustýmu Buckovi ani stopy. Harry nekecal. Dokonce se fakt pochcal. Nechali ho tam přivázanýho a odjeli.

Čtvrtek večer

Jacob s Tonym projeli skoro celý město, ale tlustýho Bucka nikde nepotkali. Pár lidí ho vidělo kolem poledne u řeky, ale moc důvěryhodný zdroje to nebyly. Šlapky a jejich pasáci, a taky nějakej dealer, co prodává říznutej koks před školou bohatejm smradům. Zato potkali Brendu. Už nebyla na Jacoba tolik naštvaná, ale teď byla spíš uražená, jak mu sama řekla. A uražená ženská, to je horší průser, než ztracená taška s bůhví čím. Tony se snažil situaci trochu vyžehlit, jednak chtěl co nejdřív najít tu podělanou tašku a jednak potřeboval, aby se Jake nerozptyloval s nějakou píčou.
Brenda jim nakonec byla užitečnější než si původně mysleli. Prozradila jim totiž, že její kámoška Penny, která šlape na bulváru, viděla asi před hodinou tlustýho Bucka i s bráchou u Chcíplýho kojota. Vyprávěli tam prej, že podělali jeden kšeft, ale už je to všechno vyřešený. A taky se prej říká, že má Jake průser a Tony to za něj žehlí.
Tony už jí měl plný zuby, a tak jí poslal zase šlapat na její plácek.

"Kámo, tohle sami nedáme, a Tyvíškdo nám teď kluky na pomoc nepošle, v tomhle jedem sami", shrnul situaci Tony.
Jacob přitakal a navrhnul, že počkají, až bráchové půjdou domů a počkají si na ně. U Kojota by mohlo být totiž sakra horko, obzvlášť jestli tam Buck a Harry budou mít podobně natvrdlý kámoše.

Pátek nad ránem

Jacob držel stráž a Tony hlasitě chrápal na sedadle spolujezdce. Do předání tašky Bosoovi zbývalo necelých 10hodin a Jake neměl v ruce nic, kromě svýho věrnýho kámoše Glocka.
Bráchové byli v docela dobrý náladě na to, že podělali kšeft. Kolem třetí ráno se začal bar vyprazďnovat, obsluha tady nebyla zdaleka tak pěkná jako v The Baru, ale zato měla svaly a uměla si sjednat pořádek. Když se to vevnitř začalo rvát, všechny do jednoho vyházeli a nálevnu zavřeli.
Tohle byla jejich příležitost. Jacob probudil Tonyho a pomalu se rozjel za Buckem a Tonym.
Měli slušně nakoupýno, přesto dokázali jet docela rychle a nevysekat se v první zatáčce.
Tony s Jakem počkali, až bráchové zalezou do haly a budou se chystat spát.
Opět chtěli využít moment překvapení, tentokrát už to musí vyjít.
Když je Harry znovu uviděl, nezmohl se ani na slovo. Buck stihnul hrábnout po zbrani, ale Tony byl rychlejší, vykopnul mu jeho bouchačku z ruky a nasměroval ho pěkně k potrubí, které jeho brácha už tak důvěrně znal.

"Tak KDE JE TA TAŠKA", začal z lehka Jacob, "nemám na vás, vy zmrdi, celou noc."
Harry se skoro zhroutil a Buck dělal, že neslyšel.
"Kde je ta taška, ptal se kámoš", zopakoval Tony a namířil Buckovi do rozkroku.
"Žádnou zkurvenou tašku nemáme, zahodil jsem jí do hajzlu, nechci s těma prasárnama mít nic společnýho!", začal řvát Buck.
"Ten podělanej kretén, hodil tu podělanou tašku do hajzlu, slyšel jsi Jakeu?" pronesl Tony rádoby pobaveným tónem.
Tonymu došla trpělivost. Věděl, že on má na svědomí celou tuhle podělanou situaci. On totiž doporučil Bossovi Jakea na tenhle kšeft, protože mu chtěl pomoct. A teď je stejně v prdeli jako Jake. Možná ještě víc. Protože Jake ani neví, co v Tý tašce je. A až Boss zjistí, že ta taška si plave někde v podělaný řece, rovnou je oba zastřelí a budou plavat taky.
Jacob se snažil z tlusťocha vytáhnout, kde přesně tašku zahodil. Ten se pod pohrůžkou a reálnou možností, že přijde o svoje nádobíčko nechal slyšet, že tašku zahodil do vody kousek od tý základky pro zbohatlický děcka. Takže šlapky nekecaly, vážně tam byl.

Jak už bylo v týhle hale zvykem, zůstali její obyvatelé po odchodu Jakea a Tonyho přivázaný u starýho potrubí.
Jako pojistku si bratry takto zvěčnili, aby měli jistotu, že nikde nebudou kecat.
Tony navrhoval, že je oba nechaj za živa zalejt betonem do budovy banky, kterou staví v centru, že jeho kámoš Ted tam jezdí s míchačkou, protože viděli, co je v tý tašce. Ale Jake to smetl ze stolu, že s tím nechce mít společnýho.
Tohle byly malý ryby a kdyby chtěly mluvit, už by to udělali.

Pátek ráno

Jake s Tonym už tři hodiny popojížděli po proudu řeky a hledali TU podělanou tašku.
"Hej Tony, nechceš mi už konečně říct, co v tý tašce je, ať vim, kvůli čemu za chvíli zdechnu?", nadhodil Jake, když se prodili po kolena ve studený vodě a prohledávali jednu ze zátok, kde se mohla taška zaseknout.

"Když jí najdeme, bude lepší, když to vědet nebudeš", opáčil starostlivě Tony.
"Kurva Tony neser. Na druhou stranu, když jí nenajdeme, už bude jedno, že ti dlužim těch sto litrů", snažil se zlehčit situaci Jake.
V tu chvíli zahlídli černou věc o velikosti příručního zavazadla na druhé straně koryta. Jelikož Tony neuměl plavat a už tak bylo k podivu, že do vody vůbec vlezl, musel se tam vydat Jake. Beztak to byl jeho průser.
Když doplaval v ledový vodě až k věci, která vypadala jako TA taška, zjistil, že to sice je TA taška, ale že je prázdná.
"Tak teď jsem teprve v hajzlu", pomyslel si a chvíli vážně přemýšlel o tom, že se radši utopí.

Pátek poledne

Mokrý a promrzlí došli do šéfovy kanceláře. Tony už v duchu viděl, jak jeho hlava leží vedle prasečí, dole u Řezníka na pultu. Jake držel v ruce prázdnou tašku a docela smířeně vešel do Bossovy kanceláře.
Na tváři Tyvíškoho se zračil zvláštní úsměv. Poslal svojí hlídku ven, aby měl s Tonym a Jakem trochu soukromí.
"Tohle bude zlý", říkali si oba v duchu.
"Pánové posaďte se, přeci tady nebudete takhle postávat", vybídnul je Boss. "Vidím, že mi nesete mojí tašku", pokračoval v monlogu.
"No víte šéfe", začal koktat Tony.. "šéfe my to podělali", dokončil větu Jake.

Boss dávno samozřejmě věděl, že to posrali, proto to byl taky Boss. Nebo taky Tyvíškdo, jak mu říkali ti, kdo se ho opravdu báli. Tonyho s Jakem měl obzvlášť v oblibě, přesto, že nebyli jeho synové ani jinak pokrevně příbuzní.
Našel je na ulici jako dva puberťáky, co se potulovali a nevěděli do čeho píchnout. Vzal je k sobě pod křídla a po tom, co se trochu zaučili, nechal je dělat i důležitější věci. Sem tam něco posrali, ale to už se tak stává. Boss byl hlava gangu dost dlouho na to, aby věděl, že věci se někdy poserou. A taky věděl, že nad těmhale klukama musel držet ruku sám anděl strážnej. Protože i když to totálně podělali, mohl ze šuplíku vytáhnout obsah tašky, kterou Jake rezignovaně držel v ruce.
Jake ani Tony nechápali, jak je to možný. Jake vlastně ani nevědel, co to je, ale když viděl, jak se Tonymu ulevilo, málem se štěstím rozbrečel.
Boss tady nebyl od žádnýho dlouhýho vysvtělování, prostě je oba poslal domu s tím, že je nechce hodně dlouho vidět.
A až je bude chtít vidět, tak se do včas dozví.

Pátek ráno

Řezník nebyl jenom řezník, ale hlavně Bossův "uklízeč", kterej vážně porcoval lidi. Byl obrovskej a zrzavej. Kromě porcování masa a lidí, což je technicky vzato taky maso, Řezník rád rybařil. Jelikož byl zvyklej do kšeftu vstávat brzo, nedělalo mu problém vstávat ani na ryby. Dneska byl pátek a měl volno.
Dal si budíka na půl čtvrtou, sbalil si rybářský nádobíčko, navlíknul prsačky, do kterejch by se vešel takovej celej Tony i s jeho kovbojskejma botama a vyrazil na řeku. Měl svoje oblíbený místo v zátoce, kde nebyl moc silnej proud, ale všechny ryby tudy musely jednou zákonitě proplavat. To bylo jeho heslo. A ne vždycky rybama myslel jenom ty s ploutvema a šupinama. Jakože ne vždycky porcoval jenom vepřový.

V pátek nad ránem se tak těšil, že si v klidu zarybaří. Připravil si prut a návnadu, nadhodil si, a nejdnou uviděl ve vodě plavat něco o velikosti příručního zavazadla. Jelikož byl Řezník fakt vysokej, dokázal dojít skoro do půlky koryta, aniž by musel plavat.
"No to mě poser" zaklel nahlas, a to Řezník moc často nekleje, "to je šéfova taška".
Protože věděl, že šéf se po týhle věci shání, vybral její obsah a tašku nechal radši plavat.
Zase si zabalil celou výbavičku, všechno naložil do auta, svlíknul si prsačky a vyrazil za Bossem do kanclu.

Když vyjel od řeky na hlavní silnici, zahlédl známé auto zaparkované u břehu a dvě osoby brodící se po kolena ve vodě.
Jedna z nich držela v ruce červený kovbojský kozačky.

"Máte kliku, tentokrát u mě na pultu neskončíte" pomyslel si Řezník, ušklíbnul se a vydal se směrem do centra, kde byl jeho kšeft a nad ním Bossova kancelář.